Trainee v Bruselu: Letecké dobrodružství (19. díl)

"Vážení cestující, omlouváme se za zdržení, ale letadlo má technický problém, " přivítal cestující na palubě kapitán letu.

No lépe už cesta z Bruselu do Prahy ani začít nemohla. Lidé, kteří před několika málo okamžiky ulehli v úzkých sedačkách letadla k hlubokému hodinovému spánku, se okamžitě probudili z krásného snu do reality a hlavou se jim začali honit scénáře nejrůznějších akčních filmů z leteckého prostředí.

"Podobnou závadu už jsme měli na cestě sem a technici na jejím odstranění nyní intenzivně pracují, " snažil se zklidnit vysokou tepovou frekvenci svých oveček pilot. "Pokud se nám to ale nepodaří rychle opravit, tak vás všechny přesuneme do náhradního letadla."

Nervozitou v ten moment netrpěli asi jen jedinci, kteří pilotovu hlášení ve francouzštině, holandštině a angličtině nerozuměli. Podobná zpráva se ale v podobných situacích rozkřikne dříve, než jí autor stihne dokončit, a tak byla polovina letadla okamžitě připravená k evakuaci do náhradního letadla.

Po půlhodince, kdy se letadlo nehnulo ani o milimetr, to s naším letadlem vypadalo bledě. Moc jsem se ale aeroplánu nedivil, protože komu by se chtělo opustit letní a slunný Brusel. Obzvlášť, když za pár okamžiků začínal dlouho očekávaný světový fotbalový šampionát, a nikdo si přeci nechtěl nechat ujít zahajovací mač Brazilců s Chorvaty.

Kapitán letu tedy zavelel k akci kulový blesk a všechny kufry, kufříky, nakoupené čokolády a nespokojení pasažéři se přesunuli do nového letadla. Aby většina českých cestujících neukázala v plné nahotě naši mistrovskou disciplínu ve stěžování si na cokoliv, rozhodla se jim letecká společnost zacpat ústa kostičkou čokolády a vylepšit pohled na svět skleničkou vína.

Nakonec se tato veselá bruselská historka protáhla na hodinku, což je po náročném pracovním týdnu a únavě celého těla i duše setsakra dlouhá časová perioda. Samotný let ale naštěstí proběhl bez větších komplikací, kufry dorazily na místo určení, víno a čokoláda na palubě splnili svůj účel, a tak nejhorších zážitkem některých cestujících byl bruselským sluncem spálený obličej.

Tisíckrát a stále poprvé

Dvakrát nevstoupíš do stejné řeky, říkal jsem si při návratu zpátky do Bruselu. A taky, že ne. Všechny letištní procedury šly nevídaně hladce, do váhového limitu kufru by se vešlo ještě pár plzýnek a na pražskou rozloučenou mi dokonce na pár okamžiků vysvitlo i sluníčko.

S klidným vědomím toho, že za hodinku a 10 minut budu v Bruselu, jsem se uvelebil ve své sedačce a vydal se zpět do říše spánku. Vzhledem k tomu, že jsem ráno musel vstávat už ve 4, mi to nedělalo žádný velký problém. Navíc jsem měl to štěstí, že mě na poslední chvíli přesunuli do řady k únikovému východu, kde si moje nohy mohly užít nadstandardně velký prostor, o němž se ostatním pasažérům mohlo jenom zdát.

Z mého rozjímání nad nesmrtelností chrousta mě ovšem po chvíli probudil pilot. Při pohledu z okna, kde místo mraků bylo stále možné pozorovat pouze nápis "Letiště Václava Havla", bylo zase něco špatně. Snad nám zase nedali to rozbitý letadlo, řekl jsem si v duchu sám pro sebe, čekajíc na vysvětlení od pana kapitána.

"V Bruselu mají nějaké problémy na letišti, a tak vyrazíme zhruba o půl hodiny déle, " sdělil nám. Nevím, kde přesně si kupoval svoje drahé letecké hodinky, ale měl by je co nejdřív reklamovat. Z Prahy jsme totiž odletěli nakonec o 40 minut déle, což člověku spěchajícímu do práce rozhodně nevykouzlí úsměv na rtech. I přesto jsem se ale místo rozčílení musel začít smát, neboť mít pech takhle krátce po sobě prostě nemůže být náhoda.

Když už jsme se konečně vydali na cestu do naší cílové destinace a po hodině letu se ocitli nad územím belgické metropole, pilot se znovu přihlásil o slovo. Asi nám chce jenom říct, že nás v Bruselu přivítá příjemných 13 stupňů, pomyslel jsem si. "Bohužel jsou na letišti stále nějaké problémy, tak budeme asi 10 minut kroužit nad Bruselem, než dostaneme povolení přistát, " zchladil můj optimismus kapitán.

Zpoždění už mám tak jako tak, tudíž mě dalších 10 minut už nijak nerozhodí. Když jsme však byli ve vzduchu i po dvaceti minutách, atmosféra uvnitř letadla začala nebezpečně houstnout. Spoustě pasažérům totiž v Bruselu navazovaly lety do Anglie, USA a dalších světových destinací, a tak rozhodně neměli náladu na rozhovory o tom, že čas plyne rychlostí vánku.

Sakra, tohle letadlo přeci nemůže mít další zpoždění! Vždyť na sedačce přede mnou sedí olympijská vítězka z Londýna a ta si přeci zaslouží to nejlepší zacházení. Udělejte s tím prosím někdo něco!

Mé modlitby směrem vzhůru ale nenašly toho správného adresáta, a tak jsme na belgickou půdu přistáli s devadesátiminutovým zpožděním. K tomu mě jako bonus navíc přestalo poslouchat moje levé ucho, a ač jsem do něj hučel sebevíc hlasitě, nevpustilo do vnitř hlavy ani jednu tóninu. Výborné načasování, když má člověk celý den poslouchat přednášky a prezentace a dělat z nich zápisy.

Své cestovní dobrodružství z letadla jsem ale nakonec přežil, čtyři šálky kafe mi alespoň částečně vrátily energii a pravé ucho odvedlo práci i za to levé a slyšelo všechno, co slyšet mělo. Ale od letecké dopravy si na chvíli udržím odstup. Alespoň tedy po zbývající měsíc a půl mého bruselského stážování.

Hlasujte ve finále ankety Blogera roku

Autor: Jiří Poláček | pátek 20.6.2014 21:06 | karma článku: 8,85 | přečteno: 415x