Budapešťský nepravidelník - Sněhurka a 11 zelených orlů (13. díl)

Březen v kalendáři vystřídal únor, jaro v Maďarsku nahradilo zimu a ani já jsem nezahálel a několik tisíc forintů vyměnil za budapešťskou kulturu.

V minulém týdnu jsem toho stihl opravdu hodně, a to nejen díky tomu, že měl únor letošního roku svůj devětadvacátý den. Osmadvacátý únor však na svého následovníka zřejmě hodně žárlil, a tak Budapešťanům nadělil pár centimetrů nového sněhu. Tohle si fakt mohl odpustit.

Škola, spánek, boj s rýmičkou a kašlíčkem, škola, spánek, piknik na Markétině ostrově, party ve stylu karneval v Rio de Janeiru, spánek, učení a především víkend nabitý k prasknutí. Ale všechno pěkně po pořádku.

Palace of Arts

Jak už jsem avizoval v perexu, v týdnu jsem se konečně poprvé vydal za budapešťskou kulturou. Školní povinnosti mě totiž zavedly do Paláce umění MÜPA, kde bylo mým úkolem ohodnotit prostředí a atmosféru sálající z nabízených služeb. A abych se příliš nenudil, společnost mi dělaly dvě Španělky.

Bohužel jsem se ale nechal strhnout jejich životním stylem, takže místo za 5 minut 15:00 jsme na představení dorazili s pětiminutovým zpožděním. Když totiž s Vámi nespolupracuje budapešťská doprava ani místní security, která Vás navede špatným směrem, to se pak na místo dostává těžko, přetěžko.

Ostatním zaměstnancům Paláce umění však dávám jedničku s hvězdičkou. Když viděli trio cizinců s lístky v ruce a zmateným výrazem ve tváři, okamžitě se nás ujali a dovedli na místo, kde jsme v tu chvíli chtěli být nejvíc - festivalové divadlo. Jen moc nehlučte, sedněte si tady na kraj a užijte si to. Troufám si říct, že kdyby zaměstnanci měli zmrzlinu, určitě by nám jí přidali jako kompenzaci, že jsme přišli o prvních 5 minut.

Samotné představení pak rozhodně nezklamalo. I když pécsský balet nastudoval Sněhurku a sedm trpaslíků především pro děti, já jsem se náramně bavil. 55 minut uteklo jako voda a investice 90 Kč se ukázala jako velmi rentabilní. Velmi chutný předkrm k objevování budapešťského kulturního života.

Ich bin ein Budapester

V Budapešti začínám kroutit druhý měsíc, a pomalu se začínám cítit jako jeden z místních. Cestování MHD už se stalo rutinou, používání základních výrazů jako "bocsi" a "köszi" jakbysmet, takže už si fakt nepřipadám jako Alenka v říši divů. Dokonce jsem se už několikrát převtělil i do role rádce, který naviguje zmatené kolegy-studenty nebo nově příchozí turisty. S mým orientačním (ne)smyslem to považuji za velký úspěch.

I místní mě berou jako Maďara, nebo si to o mě alespoň myslí. Narozdíl od české kotliny je tady totiž naprosto běžné, že se s Vámi dá do hovoru kdokoliv, kdekoliv a kdykoliv. Má znalost maďarštiny však zatím bohužel není na takové úrovni, abych s nimi prohodil pár slov. Ale třeba to na konci semestru bude lepší.

Když už tedy zdvořile odpovíte "nem tudom" (nevím), "nem értem" (nerozumím), "nem beszélek magyrul" (nemluvím maďarsky) či "sajnos csak egy kiscit tudok magyarul" (bohužel umím jen trochu maďarsky), osoba, která v tu chvíli stojí proti Vám, Vám všechno pro jistotu zopakuje ještě jednou a navíc o poznání hlasitěji.

Nechápu jaký to má smysl, protože problém v komunikaci rozhodně nespočívá v hlasitosti. Pokud však kdykoliv jindy místním řekněte něco v jejich jazyce, rozhodně u nich výrazně stoupnete v ceně. I jednoduché "köszönöm szépen" (vřele děkuji) nebo "szép napot kívánok " (hezký den přeji) dokáže vykouzlit úsměv na rtech.

A ještě jedna věc, která mě dělá "Budapešťanem". Jarní slunné víkendy totiž rozhodně budu stejně jako ostatní trávit na Markétině ostrově. Piknik, učení, fotbálek, příležitost k poznání nových lidí a tisíc plus jedna další aktivita. Tady se mi fakt líbí. Kéž by Střelecký ostrov v Praze přes noc vyrostl v kopii Markétina...

PS: V Budapešti taky můžete vidět několik desítek či stovek trabantů, kteří jsou tady zřejmě stále hodně populární. Ke vší smůle jsem však ani jednoho z nich zatím neviděl v pohybu, takže třeba slouží pouze jen jako zajímavost pro turisty objevující východní Evropu. Doporučuji nabarvit na růžovo.

Zöld Sasok

Dalším kulturním zážitkem byla návštěva ligového utkání nejvyšší maďarské fotbalové ligy. Nejslavnější klub, Ferencváros Budapešť, v úvodním jarním kole přivítal lídra soutěže a také jednoho ze svých úhlavních nepřátel - Debrecín (mezi další rivaly patří třeba i Ajax Amsterdam nebo londýnský Millwall).

Pokud si chcete koupit lístek, nejprve musíte na stadionu Floriána Alberta požádat o klubovou kartu. V mé peněžence tak nyní nosím nový suvenýr, který rozhodně bude mít čestné místo v síni slávy mého semestru v Budapešti. Lístky na jednotlivé zápasy rozhodně nepatří k nejlevnějším, ale atmosféra na stadionu Vás rozhodně naplní pocitem blaženosti a spokojenosti.

Fanoušci "Fradi", jak zní přezdívka Ferencvárose, totiž celý zápas hlasitě povzbuzují, zpívají, spílají rozhodčímu, zesměšňují soupeře nebo prostě jen tak klábosí, proč zrovna ta která přihrávka skončila v zámezí.

Kvalita předváděné kopané (tohle slovo je fakt na místě) však bohužel za atmosférou hodně zaostává a česká liga je přeci jen o stupínek lepší (i když některé zápasy jen o prsa korejské ženy). Nic na tom nezměnil ani český stoper Martin Klein (tenhle hráč svého času kopal Ligu mistrů a v jednom zápase dokonce oblékl i reprezentační dres), který se postaral o jediný gól "zelených orlů".

Debrecen nakonec v utkání zvítězil 2:1 a suverénně směřuje za ziskem mistrovského titulu. To Ferencváros letos zažívá hodně bídnou sezónu a pokud v příštích zápasech nezabere, může mít dost problémů se záchranou v soutěži. A problémy může mít i s disciplinární komisí, neboť při zápase bylo z tribun slyšet hodně nepříjemných zvuků a rasistických poznámek na adresu afrických hráčů.

Tohle fakt nikdy nepochopím. Jen protože je někdo černý, žlutý, zelený, červený nebo bílý z něj přece nedělá horšího/lepšího člověka. Fotbal by měl lidi spojovat, ne je rozdělovat. Východní Evropa (včetně ČR) na tomhle ještě musí ještě hodně zapracovat.

Šampaňské, prosím

V neděli odpoledne pro nás škola zařídila návštěvu muzea šampaňského značky Törley. I když se prostory pro výrobu, uchovávání a degustaci tohoto lahodného moku nacházejí na periferii Budína, rozhodně doporučuji navštívit. Za 1800 forintů totiž zažijete krásné odpoledne plné nových informací a zkušeností.

Hned v úvodu vyfasujete černý či červený hábit (záleží, jestli jste muž nebo žena), takže se v mžiku převtělíte do pracovního úboru mnichů. Výbornou angličtinou mluvící průvodce Vám pak cestou ze svých dlouhých rukávů sype jeden fór za druhým, takže si ani nepřipadáte jako na naučné stezce.

Samotných vrcholem je pak samozřejmě degustace šampaňského, ke kterému je možné zakousnout výborný sýr nebo čerstvě upečené kousky listového těsta se sýrem na vrchu. A protože po sobotní noci byla účast v muzeu mezi "erasmáky" velmi malá, na každého z nás při degustaci zbylo opravdu hodně šampaňského.

Já osobně jsem si napočítal 6 skleniček a rozhodně nebyly poloprázdné. Což o to, ve svém životě už jsem se něco vypil lahví šampaňského, takže stav opilosti mi byl na míle vzdálen. S některými dalšími studenty ale rychlá konzumace bublinek zacvičila. Oči, rudnoucí tváře a oslabení motoriky mluvily za své. Ještěže se degustovalo až na konci prohlídky...

A závěrem ještě jedno kladné slovo k našemu průvodci. Na to že mu bylo dobrých pětašedesát, pro skupinové foto se neváhal vrhnout na zem do polohy ležmo, aby Mexičané, Němci, Korejec, Čech, Turkyně, Maďarka a spol. měli hezkou památku. Köszönöm szépen, bácsi!

Opera

A abych se o víkendu příliš nenudil, v neděli večer jsem si zašel do budovy Opery shlédnout operu. Ředitelé budapešťské kulturní památky číslo 1 totiž studentům tento víkend nabídly vstupenky za symbolických 300 forintů (cca 28 Kč), takže by byl hřích tuto nabídku nevyužít.

Místo k sezení uvnitř budovy sice odpovídalo nabízené ceně, ale už jen vidět novorenesanční stavení z konce 19. století zevnitř prostě stojí za to. O moje "operové panictví" mě připravil Giacomo Puccini a jeho Tosca a rozhodně to byl zajímavý zážitek. Jedno však vím určitě, fanoušek opery ze mě asi nikdy nebude.

Samotné představení rozhodně nezklamalo a dle výkřiků bravo z publika bylo zřejmě velmi kvalitní. Mě ke spokojenosti chybělo lepší porozumění (italskému zpěvu nerozumím a maďarským titulkům z 99% taky ne) a lepší výhled (cca 30% jeviště mi zůstalo zahaleno). Ale užil jsem si to jak se sluší a patří.

To se ovšem už nedá říct o vedle mě sedícím chlapci ve věku zhruba 10 let. Od samého počátku bylo jasné, že tohle rozhodně není jeho vysněný program nedělního podvečera, a tak mamince celé první dějství všemi možnými i nemožnými způsoby naznačoval, že Večerníček je přeci jen lepší. Druhé dějství tak zřejmě spolu prožili v metru a třetí doma u večeře...

Do Opery se na jaře určitě ještě jednou vydám, abych na vlastní oči spatřil nějaké baletní představení. Sněhurka totiž byla klasickému baletu na hony vzdálena a od zhlédnutí filmu Černá labuť hrozně toužím nějaké baletní představení navštívit. Tak jen ušetřit pár set forintů k nákupu lepších lístků a hurrá zpět na místo činu.

PS: Tento týden jsem taky poznal spoustu nových Mexičanů, od kterých jsem se kromě pozvání do jejich země (jednou se tak fakt musím podívat, jen sehnat letenky) naučil i zajímavý způsob degustace alkoholických nápojů zvaný "reversa". Doufám, že v českých luzích, hájích a hospodách v létě sklidím velký úspěch.