Budapešťský nepravidelník - Držte mi palce!!! (25. díl)

Tak nám zabili semestr, paní Müllerová. Nechce se tomu příliš věřit, ale 14 týdnů výuky už to má za sebou. Na rozdíl od sarajevského atentátu to ale tentokrát v Budapešti nikdo příliš moc neslaví.

Lomikare, lomikare

Každému je totiž naprosto jasné, že sranda a legrace si, alespoň na nějaký čas, vzaly oddechový čas a v diáři volnočasových aktivit je v itineráři velkým červeným písmem vepsán pouze stručný plán s názvem "zkoušky".

Mě osobně jich v tomto týdnů čeká hned pět, tak jsem zvědav, jak se s tím nakonec popasuju. Sám vím, že bych na přípravu potřeboval daleko více času než jeden víkend, ale jinak to bohužel naplánovat nešlo. Budou to trošku nervy a asi pár probdělých nocí, ale snad to nějak dopadne.

Přeci jen jsem si tuhle cestu vybral sám, takže si nemám na co stěžovat. Taky jsem mohl zůstat v Praze a mít ještě o nějaký ten den před zkouškami navíc. Nebo jsem taky na univerzitu vůbec chodit nemusel a mohl raději někde v klidu "dřít" svých 8 hodin denně a měl bych klid (pokud bych tedy nějakou práci měl, což bohužel dnes není tak samozřejmé). Nebo jsem taky mohl odjet někam na druhý konec světa a zkusit své štěstí tam. Možností je přehršel.

Ale já si zvolil studium, pro tento semestr dokonce v zahraničí, a hromovat na nepřízeň osudu rozhodně nehodlám. Za ty necelé čtyři měsíce tady v Budapešti jsem toho prožil tolik, co by mi za normálních okolností trvalo přinejmenším čtyři roky. Po odborné-studijní stránce mi toho sice Corvinus University zase tolik nedala, ale po stránce lidské, no to se prostě nedá popsat slovy. Je toho fakt hodně. Takže pár dnů nervů a studijního přepětí se rozhodně dá vydržet a přetrpět.

Don´t cry

Daleko více než zkoušek se ale bojím úplného konce tohoto nezapomenutelného budapešťského semestru, který se nezadržitelně blíží. Ještě pár zkoušek a více než 400 zástupců z více než 40 zemí světa se rozjede na dovolené a zpět do destinací svého původu. A i když jsou současné plány a sliby velké, jsem si naprosto jist, že 90 % lidí už asi nikdy v budoucnosti neuvidím.

Jasně, moderní komunikační technologie dokáží překonat velké vzdálenosti, ale prostě to není ono. Navíc po čase kontakt s některými lidmi přeci jen trošku uvadne, až se za pár desítek měsíců úplně ztratí. Tak to prostě je. Ale na druhou stranu ve svém životě každý z nás, výměnných studentů, pozná ještě spoustu dalších lidí, možná dokonce ještě lepších, takže rozhodně není důvod plakat nad rozlitým mlékem.

S některými lidmi už jsem se ale pro jistotu rozloučil v pátek na závěrečné párty, kdesi uprostřed temných lesů v kopcích Budína (ještě, že tam a zpět jezdila kyvadlová doprava, jinak bych se určitě ztratil). Byl to úplně jiný obrázek než na "opening party", kde se všichni nesměle seznamovali a zjišťovali, kdo se jak jmenuje a odkud kdo vlastně je. Teď to byl večírek jedné velké rodiny, v níž s každým můžete prohodit pár slov a vždycky to bude super konverzace. Škoda, že některé večery nemůžou trvat dýl.

S dalšími lidmi se doufám ještě uvidím v příštích týdnech, než definitivně zmizím z Budapešti. S jinými pak někdy v budoucnu v Praze, až se přijedou podívat na krásy našeho hlavního města, případně naopak při objevování nových zemí a měst, kdy mi budou dělat průvodce oni. A do Istanbulu, Berlína, Holandska, Španělska, Barcelony, "Pitěru", Kanady nebo Brugg už se opravdu těším.

Studium macht frei

Teď už ale konec přestávky a zpátky ke studiu, ať to všechno stihnu. Poslední přípravy před zkouškou, krátký trénink v posilovně, doladění posledních detailů cyklovýletu kolem balatonského jezera a spousta dalších činností. Nejradši bych si na to vzal dovolenou, abych to vůbec všechno vměstnal do jednoho dne.

Ale jak už jsem jednou říkal, stěžovat si nebudu. Tuhle cestu jsem si zvolil sám a za pár dní navíc budu mít na nějaký čas volno (pokud tedy nebudu muset nějakou ze zkoušek opakovat). Takže zatnout zuby a vydržet. Na smutky z konce tohohle semestru i radovánky z příchodu nových možností ještě bude spousta času. Takže držte palce!!!

I když ve srovnání se zprávou, že jeden z výměnných studentů před několika dny zmizel a nikdo o něm nic neví, jsou studijní starosti najednou tou nejbezvýznamnější starůstkou. V životě je prostě milion důležitějších věcí než studium, práce, drobné problémy v mezilidských vztazích nebo den blbec. Bohužel na to občas všichni zapomínáme. Takže Gonçalo Ferrazi z Lisabonu, i když tě neznám, doufám, že jak jsi rychle zmizel, zase se někde rychle objevíš. I já držím palce!!!

PS: A jen si člověk postěžuje, že se mu zatoulala pošta, ejhle, jeden dopis pro mě se přeci jen v naší schránce objevil. Doufám, že ho v příštích dnech budou následovat jeho kolegové a cestou k Balatonu tak budu mít co číst. Jak pár ručně psaných řádek dokáže okamžitě člověku zvednout náladu. Nenechme zemřít tenhle způsob komunikace!!!