Berlín v Jiříkově vidění, část druhá

Tak jsem v noci usnul při rozsvíceném světle. Odpoledne jsem totiž zjistil, že zásuvky v mém dočasném berlínském příbytku nefungují, což je v případě, kdy Vás prázdné baterie z foťáku a mobilu tahají za rukáv a hlásí, že už to bez energie dlouho nevydrží, celkem vážný problém.

Jiří Poláček

Vydal jsem se tedy zjistit na recepci, jak se to s těmi zásuvkami má, a zdvořilostně zahájil konverzaci v angličtině. „Dobrý den, na pokoji mi nefungují zásuvky. Však víte, taková ta věc, kam strčíte kabel, abyste dostali energii do mobilu a foťáku. Co s tím uděláme?“ Jeden ze dvou rusky mluvících pánů na recepci, který mě po mém příjezdu okamžitě překřtil na Juriho, na mě koukal jako bych měl na hlavě tykadla a celou předchozí zprávu mu vybzučel v tónině D-dur.

Naštěstí druhý maladěc pochopil, že „razbóčka něrabótajet“ a ptal se toho prvního, co s tím mám dělat. Já jen přikývl, že fakt něrabótajet a byl bych rád, kdyby rabótala. No jo hochu Polskej (to, že mám příjmení Poláček, ze mě ještě Poláka nedělá, proč si všichni v cizině myslí pravý opak?), to si musíš nejdříve rozsvítit a pak ti bude zásuvka k dispozici jak jen dlouho budeš chtít.

Odpoledne mě pak na hostelu čeká ještě jakýsi přesun o pár pater nahoru do některého z apartmánů, protože dole je plno. Ráno jsem tak se strachem zanechal pár nepotřebných kousků oblečení na recepci a přemýšlel, jak to odpoledne vlastně nakonec všechno bude a jaké překvapení na mě čeká.

Čas však utíkal až příliš rychle na nějaké dlouhé pochyby a smutnění z nejistot, a tak jsem se raději obul a vyrazil do Berlína prozkoumávat další krásy a zajímavosti. Jelikož počasí ráno ke snídani neservírovalo sluneční paprsky a naopak byly ve vzduchu cítit dešťové kapky, přišla na řadu „suchá“ varianta objevování vnitřků místních staveb.

Mé první kroky vedly západním směrem na Olympiastadion, svatostánek vybudovaný pro účely nacistických Olympijských her v roce 1936. Olympijský stadion jsem si rozhodně nevybral náhodou, protože za pár posledních let cestování se ze mě stal stadionový turista. Seznam mých dosavadních skalpů již čítá slušnou řádku stadionů, mezi nimiž nechybí Wembley, Old Trafford, Anfield Road, Stamford Bridge či naposledy bělehradská Marakaná. Vynechat kapacitně největší stadion v Německu by proto byl velký hřích.

Olympiastadion toho od dob „říkejte mi Áda Hitler“ pamatuje opravdu hodně. Nic na tom nezměnila ani nákladná rekonstrukce z přelomu tisíciletí. Vychytávky pro světový šampionát v kopané v roce 2006 totiž stadion a jeho historický ráz nikterak nepoškodily a naopak jej zkrášlily a daly mu nezaměnitelnou podobu, a to včetně okulahodící střešní konstrukce a sytě modré tartanové dráhy kolem sytě zeleného fotbalového pažitu.

Samotný Olympiastadion je pouze jednou ze součástí velkého olympijského komplexu, který na hodně a ještě více čtverečních metrech zahrnuje rovněž třeba hokejový nebo plavecký stadion. Kromě fotbalové Herthy Berlín, v příští sezóně znovu pouze druholigové, se na ploše hlavního stadionu často prohánějí rovněž atletické hvězdy toho nejzářivějšího lesku nebo zpěváci blockbusterového formátu se svými i bez svých kapel. Šéf logistiky se tady asi rozhodně nenudí.

Vnitřek stadionu je zařízený podle nejmodernějších trendů a nabízí dostatek prostoru a luxusem oplývající zázemí. Ani se Romanu Hubníkovi moc nedivím, že se mu z úžasného Berlína a pětihvězdičkového Olympiastadionu nikam příliš nechce, i když tu v příští sezóně místo Bayernu přivítá pouze Braunschweig nebo Regensburg. Já bych tu asi taky zůstal…

Při prohlídce vnitřkem jsem ale bohužel neměl štěstí na jazykovou verzi "stadion tour" a musel celé kolečko absolvovat v němčině. Po pár hodinách v Berlíně jsem si sice myslel, že s jazykem Schillera a Goetha jsme se rychle rozvzpomněli na staré přátelství, ale opak byl pravdou. Sem tam jsem sice chytil nějaké slovíčko, ale dlouhá souvětí jsem musel zařadit do kolonky „ich verstehe nicht“. Jinak ale klobouk dolů před celým stadionem, jehož návštěvu v Berlíně vřele doporučuji.

Cestou zpátky do centra jsem se ještě zastavil na Kurfürstendammu, kterému díky komplikovanému jménu neřekne nikdo jinak než Ku´damm. Ten je nejznámější nákupní ulicí Berlín a poměrně lehce se tady dá utratit hodně společné evropské měny. Jelikož mě ale extrémně nic nezaujalo a moje platební karta taky zatím moc nefunguje, vystačil jsem si se zakoupením pohlednic.

Když mě pak pokladní požádal o „fünf eure“, chvíli jsem si myslel, že je prvního dubna a pán si ze mě dělá legraci. Bohužel měl ale pravdu a já mu nejmenší eurobankovku musel vydat. Ale za tu radost, kterou snad příjemcům „čumkaret“ udělám, to stojí, i kdybych si tu měl odpustit jeden bratwurst. Teda doufám, že pohledy dorazí, protože to občas není úplně tak jisté...

Z Ku´dammu jsem to při mé „nákupní“ horečce ještě střihnul do nedalekého KaDeWe (Kaufhaus des Westens), po londýnském Harrods druhého největšího obchoďáku v Evropě. Sám sobě se divím. Jako neláskomil všech nákupů už více než hodinu běhám po krámech. Ale nutně potřebuju nějaký notýsek, kam bych si zaznamenal momentky, které všech 5 mých smyslů během dne slyší, vidí, cítí, ochutná nebo pohladí. A proč si ho nekoupit zrovna tady? Sice jsem za něj zaplatil docela dost peněz a říkal si, že uvnitř určitě bude pár euro nazpátek, ale je fakt hezkej a už po pár minutách společného psaní jsme se více než skamarádili.

Během mého nákupního šílenství se najednou nebe nad Berlínem rozzářilo do letních odstínů, a tak jsem místo dalšího muzea (i když se nabízelo třeba lákavé muzeum Erotiky ve stanici „Zoo“, z knihy velice známého berlínského punktu) poctil svou návštěvou řeku Šprévu. Ne že bych se koupal, takový blázen, dobrodruh, otužilec a sebevrah v jedné osobě zase nejsem. Ale zaplatil jsem si palubní lístek na hodinovou projížďku kolem těch nej berlínských památek a za těch pár euro to rozhodně stojí.

Z řeky totiž dostanete úplně jiný a nový pohled na všechny berlínské památky, můžete zamávat na břehu stojícím dětem, zachytit všechnu tu krásu na foťák nebo si jen tak sednout, zout boty a na chvilku si připadat jako na jachtě. Jen neustálý komentář znějící z reproduktorů a nařizující kam, kdy a jak dlouho se mám dívat rušil páteční odpolední pohodu. Radši bych zaplatil o euro víc, jen kdyby ten Němec konečně zmlknul. Někdy jsou prostě chvíle, kdy méně znamená více, a tohle byla přesně ona. I ticho se poslouchá krásně, jen to stačí zkusit.

Než jsem se po zakotvení v přístavu vydal na toulky dalšími částmi města, zastavil jsem se na hostelu vyměnit propocenou košili za triko a zjistit, jak to vypadá s mým novým bydlením. „Tady máte klíč, je to v 6. patře, “ hlásí paní recepční s krásným a milým úsměvem na rtech. Takže výtahem nahoru, na chodbě doprava a nic. Ani jeden ze dvou klíčů totiž do zámku nepasuje, ať to zkouším jakkoliv. Takže zase dolů na recepci, a teď prosím ten správný klíč, paní!

„Hrozně moc se omlouvám, tenhle je ten správný,“ ospravedlňuje se paní recepční podávajíc mi nový klíč. Znovu výtah, znovu směr nahoru, znovu doprava, zámek a hurrá, jsem vevnitř. Jenže pokoj v apartmánu je zamčený a na zemi já rozhodně spát nebudu. Zaplatil jsem si za postel, takže takhle teda ne. Sice to není Hilton, ale přeci jen očekávám nějaký servis. Takže třetí návštěva recepce a buď mi paní dejte ještě jeden klíč nebo mi laskavě pojďte ukázat, kde jako mám spát!?

Následoval telefonát v ruštině, z něhož jsem odchytil „komnata jesť zakryta“ a „gdě je kluč?“. Naštěstí byl na recepci, kam se pro něj paní recepční vrátila sama, takže jsem čtvrtou návštěvu tohoto zařízení během 10 minut absolvovat nemusel. Pokojík hezký, zatím jsem tu sám (i když původně jsem měl trávit 3 noci v pokoji pro 8 lidí), jen internetové spojení tu nefunguje a večer by měl přijít člověk, co tu normálně bydlí. Čekat s teplou večeří se mi ale na něj příliš nechtělo a nervy několikerou návštěvou recepce rozcuchané na punk potřebovaly uklidnit, tudíž jsem se vydal do Kreuzbergu, čtvrtě, v níž celou dobu bydlím.

Kreuzberg je velice zajímavá část města, která žije tak trochu svých životem. Během rozdělení na NDR a SRN se o to tady nikdo příliš moc nestaral, a tak se Kreuzberg stal základnou punku a alternativy. I dnes je tato krásná čtvrť tak trochu punk, ovšem smíchaný dohromady spolu s přistěhovalci (především těmi z Turecka) a streetartem. Berlínský ráj to napohled, alespoň pro mě.

Konečně jsem zahodil průvodce v dál a užíval si město, jak zrovna chci, kráčejíc do neznáma bez plánu své další cesty. Tohle já můžu a dělám to rád všude, kde jsem. Ne, že by centrum Berlína nebylo hezké a všechny památky byly nudné, to ani náhodou. Ale chodit bez průvodce a bez ovlivnění mysli, obhlídnout místa, kde se nachází pravý Berlín a ne ten, jak se ho vedení města snaží všem turistům vtisknout do hlavy, je daleko lepší.

Fakt jsem se tu cítil dobře a pozitivní náladu bych si nejraději sbalil k sobě do baťohu. Ani vůbec nevadí, že místní punkáči už začali chodit do práce, místo poga hopsají kolem svých ratolestí, ale duší žijí stále ve svém mládí. A je to dobře. Uprostřed ulic tu můžete najít i řadu zahrádek na zeleninu, i když tipnul bych si, že nejen ta se tam pěstuje. Přes „malý Istanbul“, kde je němčina cizí jazyk, jsem se dostal až do Görlitzer parku, v němž se schází celá místní komunitu, aby si užila líné páteční odpoledne. Je tu i spousta černochů, i kdy ti sem chodí dle mého názoru především pracovat. Legálně ale určitě ne, na to už jsem šel po Václaváku mockrát!

V Kreuzu, jak jsem si tuhle čtvrť zkráceně nazval, můžete potkat rovněž spoustu umělců, jejich výtvorů, a taky úžasných malých krámků a kavárniček. Do jedné z nich jsem v podvečer zašel, abych si tu vychutnal jednu kávu a konečně taky začal psát tento „deník“. Místo mi trošku připomínalo oblíbený budapešťský Telep, a tak jsem to tam slečně servírce hned upřímně pochválil. „Tahle kavárna sice není moje, ale díky za pochvalu. A vůbec, někam se venku posaď, já už ti to kafe přinesu“. Místní štamgasti se se mnou okamžitě dali do řeči, vyzvídali, co píšu a piju (mimochodem vynikající ledová kává s plovoucími kousky zrnek kávy), optali se, odkud jsem, a doporučili, že za rohem je cukrárna s prima zmrzlinou. Daleko příjemnější povídání než o chvilku předtím na recepci.

Kreuzbergskými uličkami jsem se pak probloudil až k vodnímu kanálu, kolem kterého to vypadalo jako by špačci zrovna zaútočili na ovocný sad. Mladí, staří, tlustí, tencí, veselí, smutní, oblečení a ještě méně oblečení, kluci s holkama, kluci s klukama, holky bez kluků a prostě a jednoduše všichni. K tomu přidejte spoustu sportovců kolem (fakt nechápu, jak po tomhle můžou bejt Němci tak tlustý národ?!) a nezaměnitelnou vůni marihuany neznámé provenience, a obrázek je dotvořen.

A pak taky každý nosí v ruce pivo. Skoro to vypadá, jako by lahve se zlatavým mokem uvnitř někde za rohem dávali zadarmo, nebo alespoň za hezký úsměv na tváři. Ale pivo je v létě vynikající nápoj, a pokud se nikdo neválí opilý po zemi nebo nedělá výtržnosti, jedno chlazené a orosené můžu jen doporučit. A propos, prázdná pivní lahev je tady hodně ceněný artikl. V popelnicích a parcích se po něm shánějí všichni, dokonce i lidé, do nichž byste to asi zprvu neřekli. Ale přivydělat si k důchodu pár euro sběrem lahví může být jistě lepší aktivita, než doma koukat na mexickou telenovelu.

Rád bych tu zůstal dýl a objevil o hodně víc, ale kromě lži má krátké nohy i hlad, žízeň a únava. Ale do Kreuzu se vrátím ještě zítra, rozhodně to za to stojí. Na hostelu už na mě mezitím čekal můj nový spolubydlící – Bosňan s přezdívkou Bonita a vizáží osobního strážce Slobodana Miloševiče. Anglicky neuměl ani slovo, takže mi dal na výběr němčinu nebo ruštinu. „Da, pagavaríme pa růsky“!

Nebyla to žádná velká konverzace, neboť na mé ruské znalosti dopadla hodně silná vrstva prachu a navíc se mi jazyk Puškina míchal s češtinou, slovenštinou, bulharštinou a dokonce i maďarštinou (sic!). Ale zdvořilostní fráze jsme si vyměnili bez větších problémů a dokonce už mám i pozvání do Sarajeva. Bonita se mnou má asi nějaký plány, takže se snad dočkám i rána. Přesto se stejně na noc radši zamknu, jeden nikdy neví. Dopsat poslední řádky a spát. Zítra je taky den :)

Pokračování zítra ;)