Anglický deník - 5. 8. Večer moudřejší rána

Musím začít psát nadpisy kapitol vždycky až na konci. Jak jinak si vysvětlit to, že jsem včera zapomněl psát o zelené, která se ztratila v nadpisu?

Jiří Poláček

Stáří, únava, chvilkové zatmění mysli? Asi od každého trošku. Zelená barva totiž zmizela z Londýna, přinejmenším z místních parků. O absenci ve Valentýnském parku už jsem psal minule, jenže to nebyla náhoda.

O typickou barvu totiž přišel také St. James´s Park a dokonce i slavný Hyde Park. Zelenou trávu vyměnila podzimní žluť, která rozhodně nedělá místním parkům žádnou dobrou reklamu. Jen nevím, co se to vůbec stalo. Sluníčko, hmyz, plíseň? Co to mohlo způsobit? Vždyť i v Praze bylo po celý červenec i více než 30 stupňů, ale zeleň je jednoznačně v dobré kondici. Na místní parky jsem se hodně těšil a výrazně mě zklamaly. Stále jsou pěkné, nabízejí spoustu míst k relaxu a volnočasovému využití, ale bez zelené to prostě není ono.

Dnešní program nám tak (alespoň co se zelené barvy týče) zvedl náladu. Přesun z východního do jihozápadního Londýna a návštěva dvou svatostánků – tenisového a fotbalového. O program na takřka celý cen se totiž postaral Wimbledon a Stamford Bridge.

Wimbledon – místo, které nemusím tenisově znalé i neznalé veřejnosti zrovna dvakrát představovat. Na řadě je jednoduše tenis, tenis a zase tenis. Radost i smutek, vítězství i porážky, úsměvy i pláče. To vše na vás po vstupu do areálu All England Lawn Tennis and Croquet Clubu, jak zní oficiální název, dýchá doslova z každého čtverečního centimetru. A prodat svoje jméno, historii a potenciál tady rozhodně umí. Něco málo přes patnáct liber za to však stoprocentně stojí. Podívat se na místa, na kterých se odehrálo nesčetně tenisových bitev. Na místa, kde si asi nikdy nezahraju.

A je to nádhera. Travička zelená, nakrátko střižená, místy vydupaná, ale přesto nirvána pro oční důlky. Docela jsem záviděl členům klubu (hráčům důchodového věku), kteří zde pilovali forehandy, backhandy a další nezbytné údery tohoto krásného sportu. Snad se někdy aspoň jako divák podívám na nějaký ten zápas na centrálním dvorci. Třeba i s účastí českého tenisty (Tomáš Berdych?). To ale budu muset nejdříve vydělat nějaký ten milion.

Nedaleko od tradicemi nabitého Wimbledonu leží Stamford Bridge – domovský svatostánek fotbalistů a fanoušků Chelsea FC. Tam už jsem sice byl, ale „modré“ srdce bijící uvnitř mého těla by mi opětovný (ne)návrat neodpustilo. Za cenu 11 liber je to navíc skvěle strávená dvouhodinovka. O výbornou zábavu se kromě šaten, tiskového centra, tribun a jiných důležitých orgánů stadionu postaral i mladý průvodce Andy. Kdyby takoví pohlední (alespoň podle reakcí zúčastněných dam, to jen pro pořádek), mladí a zábavní chlapíci prováděli i v tuzemsku, to by se v našich pamětihodnostech dveře netrhly. Prodat tady umění, sport, historii i všechno ostatní opravdu umějí. Proč to ale nefunguje i jinde, to mi hlava nebere. Inspirací pro Prahu je tady k nedopočítání. Novým radním bych tak po podzimních komunálních volbách doporučil návštěvu Londýna. Samozřejmě za svoje.

Odpoledne se pomaličku přehouplo do své druhé poloviny a do plánované večerní třešničky v podobě procházky po nasvíceném Londýně zbývalo stále dost času. Co teď? Když je blízko Hyde Park, není co řešit. Odpolední rozjímání na lavičkách za pomalého zatahování oblohy. Malíř s fotografem by se tady vyřádili. Nám k duševní blaženosti stačilo daleko míň – sednout si na jedno z mnoha zahradních křesílek. Výborná relaxace. Jak jsme se však na vlastní kůži dozvěděli, zábava za libru a půl. Ale ani to v tom odpoledni vlastně nevadilo. Není to sice málo, ale než to utratit za blbosti a kýče, to si radši posedím pár chvil na čerstvém vzduchu s překrásným výhledem na všemi možnými aktivitami žijící park. Hyde park.

Kousek od něj se nachází památník tragicky zesnulé Lady Di, který jsem vychválil již minule. Úžasné místo. Jen kdyby návštěvníci dodržovali nepsané zákazy o neprocházení se uvnitř decentně a velice skromně působícího vodního díla a (ne)kempování v jeho nejtěsnější blízkosti. To by se prostě nemělo. Nechť se duše hříšníků smaží v londýnském metru. Největší podzemka v Anglii totiž připomíná řádně vytopenou saunu. A to i v těch nejníže položených stanicích. Kdyby to jen šlo, asi by zde všichni seděli a postávali v ručnících a venku se chladili letním deštíkem. Fakt je tu vedro, hnusně, nedýchatelně. A přeplněno. V tomhle směru by pražské metro dostalo určitě pochvalu.

Zpět ale k památkám. Vrcholem dnešního programu byla zatemňující se obloha a rozsvěcující se žárovky ve Westminsteru a sousedském okolí. Noční Londýn je možná ještě krásnější než jeho denní podoba. Ale to asi každé město, pokud je vhodně nasvíceno a je v něm bezpečno. Big Ben a anglický parlament tak uvízl v paměti foťáku asi podvacáté, stejně jako London Eye. Ale zkuste se na ty krásy dívat a nezmáčknout spoušť. To je, jako kdybyste před kuřáka dali nejluxusnější krabičku cigaret a řekli „Nekuř!“. Nemožné. Kdyby oči mohly sníst to, co vidí, tak mají do Vánoc vystaráno.

Návrat metrem však vrátí zamilovanou a romantikou přeplněnou duši hodně rychle zpátky na zem. Dostat se z ráje nočního Londýna do pekla podzemního metra, to bych nepřál ani nejlepšímu příteli své (potenciální) ženy. Takže rychle z metra ven, nadýchat se čerstvého nočního vzduchu, nakoupit strategické suroviny pro nejbližší časový horizont (ještěže je otevřeno 24 hodin) a s pintou v ruce upadnout do spánkového tobogánu. Snad bude hodně dlouhý a hodí mě do vody až pozdě ráno.