Změna je život

Když na mě můj šéf začal opět arogantně křičet, byla jsem šťastná. Teda ne že bych prostředí s nervově labilním člověkem vyhledávala a nebo mě dokonce vzrušovalo, ale měla jsem pádný důvod po nějaké době změnit svůj navyklý denní režim a ukutečnit svůj plán. Část toho plánu byl znám i mému cholerickému šéfovi. Před dvěma měsíci, když si na mě jedno dopoledne vylíval svou zlost, jsem na jeho opětovný výstup reagovala oznámením, že : „..ještě jednou a odcházím na personální“. Jednoduše ve firmě skončím.

Samozřejmě, že mi nevěřil. Mávl rukou a tak jako pokaždé bez omluvy zmizel ve své kanceláři. Byl si jistý, že se nic nezmění. Že žádný krok nepodniknu. Že mě má jistou. Ve firmě jsem byla pouhý rok. Tak kam bych chodila? Kde bych co lepšího hledala?  A kde bych co našla?

Ekonomická krize v lidech prohloubila strach z vlastní neschopnosti a ti, co před pár lety žili tak nějak neloajálně a práci podle nálady měnili alespoň jednou do roka, se po večerech teď modlí, aby loajalita skončila až jejich odchodem do důchodu. Takový strach z nezaměstnanosti je málokomu neznámý. Krize však té druhé staně, našim nadřízeným, dodala pocit síly a arogance: „Vyhodím jednoho a z ulice přijde pět nových“. Ale můj šéf měl smůlu. A hned dvojnásobnou. Svou vznětlivostí a egoistickou ventilací byl proslulý v širokém okolí a nikdo s ním nechtěl spolupracovat. Ale bohužel jaksi musel. Pokud chtěl práci. Až na jednoho člověka ve firmě byli všichni zaměstnanci „jen“ jeho podřízení. Já patřila mezi ně. Ale život je příliš krátký a nové pole neznáma se rozprostíralo přede mnou. 

Na druhý den se šéf tvářil jako mílius. Já taky. A do podpisové knihy s ranní poštou jsem vložila svou výpověď. Nervové zhroucení se zračilo v jeho obličeji, když vpadl s papírem v ruce do mé kanceláře. Neschopen slova, ale přesto se nesměle pokoušející o přátelský úsměv, když si ve své mozkovně porostlé zrzavým chmířím uvědomil svou roli. Ten kdo měl další osud v rukou nebyl on. A na to nebyl zvyklý.

„...ehm...to je fakt dobrý vtip...to se vám povedlo....“

Můj sebejistě odměřený pohled beze slov jej utvrdil, že vtip to fakt není. Začal se omlouvat a také vymlouvat - na toho magora, co o dvoje dveře dál sedí na té nejvyšší židli ve firmě. Že ten může za to, že On na mě včera arogantně řval.

Ani jednou jsem tentokrát nepřerušila jeho dlouhý monolog.

„...vždyť se zas´ tak moc nestalo....“ shrnul po svém situaci.

„...odcházím...vždyť se zas´ tak moc nestane“ shrnula jsem zase po svém situaci já. A přidala k tomu přehnaný úsměv od ucha k uchu.

P.S. A odjela jsem do Indie.... J  

Kamila Kysučanová