Přijde to jako blesk z čistého nebe. Jednoho jarního dne se probudíte, vykouknete z okna a ony jsou tam. Žluté hlavičky šibalsky mrkají z úzkostlivě pěstěného trávníku, jako by čekaly, co vy na to. Přešlapuji v pyžamu na studených dlaždicích a v hloubi mé duše zápasí vidina anglického trávníku s prastarým přikázáním nezabiješ.
Nakonec mé tělo ovládá zima od podlahy a mou mysl nízké pudy – žádná pampeliškárna na mojí zahradě nebude!
Coby dítě z paneláku, které zakoupilo svou první zahradu sotva před rokem, atakuji nejprve knihu Rady pro zahrádkáře, následně Google a nakonec sousedku, že co tak na ty mrchy nejlépe působí. Celé to dovršuji půlhodinovou konverzací s prodavačem v oddělení hnojiv (zopakoval mi v podstatě to, co mi už řekli kniha, Google i Zuzana) a nesu si domů vítězoslavně lahvičku toho zaručeně nejlepšího jedu o obsahu 50ml.
Z návodu mi stačí jen tabulka ředění. Varování typu nevdechujte, nepolykejte už nečtu. Stejně odmítám po vlastní zahradě chodit s rouškou jako japonský turista po Staromáku. Zuřivě pumpuji pístem postřikovače a vyrážím do boje.
Po zdolání prvních několika trsů a po opadnutí počáteční euforie, jak se to krásně postřikuje, mi dochází, že moje smrtící dávka nejen že nevystačí na celou zahradu, ale asi ani na těch 300 m2, jak slibují na obalu. Postřikuji každý trs vlastní technikou soustředěných kruhů (proč zrovna tohle žádná příručka nespecifikuje?) a po hodině chůze v předklonu necítím záda. Postřik došel v půli zahrady.
Zavírám se v tichosti do domu, aby postřik mohl nerušeně působit, a pouštím si film. Podle návodu se už po dvou hodinách projevují první účinky, do té doby to prostě musím nějak přežít. Přesto v půli filmu hážu PAUSE a jdu opatrně obhlížet trs, který jsem zaručeně postříkala. V porovnání s referenčním neošetřeným trsem o metr vedle se ale nijak nezměnil. Bohužel žádná změna nenastala ani po dvou ba ani po PĚTI hodinách! S citelnou bolestí v zádech, podkopnutým sebevědomím a s otázkou, proč to chemické svinstvo proboha nevyhubilo to žluté svinstvo, si jdu lehnout. Nazítří si stěžuji sousedce, že ty pampelišky u nás jsou nějaké rezistentní nebo co, protože jediný efekt je, že trošinku povadly, jinak nic. Za plotem se mezitím ve frontě tlačí stovky malých žlutých trifidů, hladově koukají dovnitř přes drátěné pletivo a trpělivě čekají, až dozrají a vítr je přenese KE MNĚ.
Je to svinstvo, shodujeme se, zkus jinou značku.
A pak se to stane – jako blesk z čistého nebe. Jednoho ráda se probudíte, vykouknete z okna a na polovině mé zahrady PŘEVAŽUJE TRÁVA. Jen pár žlutých hlaviček připomíná vyhranou bitvu.
Při pohledu za plot však vím, že válka, ta nikdy neskončí….
Kristina Rochová
