Ženský časopis aneb lobotomie to vyřeší

Hrdinky románů z pera spisovatelů mi vůbec nejsou podobné. Muži mají totiž ženy jen odpozorované, a tak jejich postavy hodně jednají a strašně málo nesmyslně přemýšlí. Přitom já to mám v životě úplně obráceně.

Spisovatelova žena hned s každým spí a často se svléká, opíjí nebo někam cestuje. Občas i pracuje, i když tak nějak vlažně. Její obavy, strachy, mindráky, to všechno je jen tak nějak na pozadí.

V mé hlavě je to, jak říkám, naopak. Události jsou jsou stínem nejrůznějších fantasmagorických ideálů a úvah o dokonalosti a nemožnosti všeho a všech. Asi že jsem Vodnář, prý to tak vzdušná znamení mají. A někdy se mi dokonce výmysly protnou se skutečností a já v tu chvíli vážně nevím, co je pravda a co byl jen sen. Praktickým lidem, jako je můj muž, se se mnou žije blbě. "O všem moc přemýšlíš a zbytečně prožíváš problémy jiných," tvrdí.

Nemám penis, zato sloní uši
Romanopisec by nejspíš napsal: jede tramvají a čte. Jenomže já listuju časopisem pro ženy. Čtu namátkou, co mě zaujme: tak například pornohvězda Paula Wild si ráda užívá sex s gumovým penisem, který přísavkou přisaje k umělohmotnému koši na prádlo. A už se hloupě lituju, protože nemám ani penis s přísavkou, ani umělohmotný, nýbrž kovový koš na prádlo.

Ale jdeme dál. Hitem léta je labiaplastika. Nikdy jsem se ženám nedívala mezi nohy, třeba tam některé mají sloní uši, no tak to bych chápala, ale na obrázku je docela normální ženská. Co když mám vlastně tam dole moc velké pysky? Nikdy mě nic podobného nenapadlo.

Až teď. Od kdy, od jaké velikosti je to vlastně MOC? A hned vedle na stránce řeší ejakulaci žen při orgasmu. Je to prý bomba, tvrdí pánové. Proboha a já si myslela, že jsem v posteli docela dobrá, takže další mindrák: neumím ejakulovat.

Časopis Moje mindráky
Dokonale hladké nohy, z nichž sklouzne hedvábný kapesníček, taky nemám, ačkoliv už jsem vyzkoušela všechny možné techniky. To už jsem vzdala. A už se pomalu blíží věk stařecké cukrovky. Neléčená začíná od amputace nohou, chlupy by to vyřešilo definitivně.

Mám vrásky, věk nad třicet. "Už s tím musíte něco dělat." Kdo mi to vlastně radí? Usoužená redaktorka, nespíš vysychající pod dávkami nikotinu a vlivem zacyklených záchvatů diet, které stejně pravidelně jako marně zahajuje na jaře i na podzim. Po létě mám vyschlou pleť, roztřepané a odrostlé vlasy, zrohovatělou kůži na patách, nehty se mi lámou, na masáž zad, která mě bolí, není čas, nebyla jsem na mamografu, nezkontrolovala jsem si po létě pigmentová znaménka a nejsem objednaná k zubaři.

Paní za mnou zvoní telefon. "Jedu právě od zubaře," sděluje komusi. "Ultrazvukem mi vyčistil zubní kámen. Měl bys na to taky jí. Cože? Tys na tom ještě nikdy nebyl? No to musíš mít nánosy kamene! Já chodím jednou za rok." Panebože na zubní kámen jsem zapomněla. Zajíždím hlouběji do sedačky a časopis si už lepím do obličeje. Každý teď musí vidět, co mám v puse za nánosy!

Už jsem uprostřed časopisu, který by se měl spíš jmenovat Moje mindráky. Módu jen tak v rychlosti prolistuju. Holkám to sluší, to jo. Občas mi tu nějaká módní redaktorka vysvětluje, jak zamaskovat velký zadek anebo malá prsa, ale aby napsala, jak zamaskovat obojí najednou a ještě k tomu krátké nohy, to ne. Stejně jako kosmetička, která má sice vychytáno, jak zvýraznit malé oči nebo zamaskovat (a tomu jsem nikdy neuvěřila, že opravdu jde) obří nos. Všechno dohromady skryje jen škraboška.

Recept na úsměv
Jednou jsem šla ke kosmetičce a v skrytu duše jsem doufala, že na mně nějaký skrytý půvab najde... a našla. Po hodině mordování prohlásila, že mám dlouhé spodní řasy. Od té doby jen přemýšlím, jak toho umně využít, a nic lepšího než maska s vyříznutým otvorem na spodní řasy mě zatím nenapadlo. Ale díry nesmějí být moc velké, protože by odkryly i pytle pod očima.

A Moje mindráky ještě nekončí. Když budu smutná pesimistka, žádný chlap prý se mnou nevydrží, domlouvá mi psycholožka pět stanic před domovem. "Noste světlé barvy, usmívejte se, pochvalte muže, buďte milá..." Se to vážně radí. Určitě smolí ty své články u lahve vína, sama doma, zoufalá a rozvedená. Dokonce tu má odstavec: Jak na to!

"Musíte mít ráda sama sebe. Jen sebevědomá žena má sex-appeal, vyzařuje fluidum a muži po ní šílí. Teprve pak se vám povede ta nejlahodnější večeře, kterou s miláčkem sníte při svíčkách a po ní si užijete nejlepší sex vašeho života." Tak jo. Odkud ale začít?

Napřed nakoupím večeři a až doma nakrmím děti, zkontroluju jim školní povinnosti, vyvenčím psa, ohřeju večeři manželovi, vyžehlím prádlo, a pokud nebude potřeba vytřít kuchyň, napíšu dopis do redakce časopisu: Milá redakce, vaše rady mi nepomůžou, potřebuji transplantaci mozku. Nebo aspoň lobotomii. Pak se budu nad vaším časopisem a na svět vůbec už jenom usmívat.

Článek si můžete přečíst také zde.