„Ahoj, jsem Martina je mi 35 a jsem sama se dvěma dětmi.“ „Ahoj, Martino.“ Tak nějak by mohlo začínat sezení Anonymních Single Matek (ASM). (Po vzoru Anonymních alkoholiků ;-).)
Život mě už naučil, že je lepší žít sama, než v nefunkčním vztahu. Zároveň jsem však člověk spíše vztahový, tak se rozhlížím kolem sebe a hledám nějakého správného parťáka pro život. Po roce rozhlížení se bohužel objevilo jen několik mužů, kteří mají všichni svá velká ALE.
První z nich se nerozvede, přestože se svou ženou již několik let nežije, protože se nedokáže přenést přes to, že ho opustila. Škoda, báječně jsme si rozuměli a moje děti ho milují. Další by moc rád měl partnerku, sám o sobě i říká, že je finančně zajištěný (což je ne nedůležitý detail), ale nechce ženu se dvěma dětmi. Prý pak už nechtějí mít další. Nezměnil názor ani, když jsem mu odpověděla, že bych klidně měla ještě dvě. Takže také nic.
Pak se mi mihl obzorem zajímavý sympaťák, umělec, ale ouha – žije na Ukrajině. Je sice rozvedený, ale má tam děti. Takže stěhovat by se stejně nechtěl. A poslední moje šance má obrovské dluhy a hrozí mu exekuce. Zase nic. Ach jo.
Po důkladné prohlídce svého okolí pod lupou i dalekohledem a zralé úvaze, že jako matka malých dětí, která se pohybuje hlavně mezi rodinami malých dětí, jsou mé šance na přirozené seznámení se velmi nízké, jsem sebrala odvahu a zkusila se seznámit přes internet. Spousta lidí se tak v dnešní době seznamuje a někdy to i vychází, tak proč to nezkusit. Odpověděla jsem na jeden inzerát v seriózní seznamce. Asi po měsíci emailování jsme si domluvili schůzku.
Připravena na to, že po emailu člověka poznáš jen částečně, jsem se s lehkou nervozitou vydala na schůzku. Je to už dávno, co jsem naposledy randila… Nicméně po půlhodince vzájemné konverzace už jsem věděla, že až dopiju čaj v čajovně, rozloučíme se a už se neuvidíme. Každá situace má nějaké své vyústění. Zkusila jsem to, nevyšlo to a je to tak dobře.
Zarazilo mne však některé chování mladého pána, se kterým jsem na schůzce sdílela stůl. Po pár minutách vzal telefon a odpověděl na služební hovor. Zřejmě mnou nebyl natolik fascinován, aby hovor odložil na později. Já jím také ne, ale mám v sobě nastaveno jako určitou slušnost, že při jednání s lidmi mobil beru jen ve velmi naléhavých případech. To že člověka při hovoru poslouchám, že se mu věnuji, je pro mne určitý projev úcty.
Závěr schůzky mne naprosto překvapil. Mladý muž se mne zeptal, kolik toho čaje ještě mám a zda ho budu dopíjet. Odpověděla jsem, že ano. Tak po chvíli řekl, že už půjde, aby někoho nezdržoval. V duchu jsem si pomyslela, koho asi myslel, že by zdržoval? Sebe? A následovala otázka, zda už také půjdu, nebo ještě zůstanu a posedím, odpověděla jsem, že zůstanu. Rozloučil se, odešel ke kase, zaplatil pouze za sebe a opustil podnik. To mě dostal! Ne, že by mi v tu chvíli nějak chyběla jeho přítomnost, čaj si vychutnám i sama. Ale jsem staromódní, když si myslím, že muž, který pozve ženu na schůzku, má tu schůzku s grácií ustát, i když je mu jasné, že z toho vztah nebude? Že zvládne vést konverzaci, dokud se nedopije čaj? Chci po mužích moc, když chci, aby byli galantní ke každé dámě? Aby nás nenechávali sedět samotné v restauracích? A aby při odchodu zaplatili celý účet?
Jsou už všichni gentlemani ženatí, nebo mrtví?
-------------------------------------------------------------------------------------
z pochopitelných důvodů neuvádíme pravé jméno autorky, redakce však totožnost zná
