Zeman a Čína

Po prezidentské návštěvě v Číně se ve zpravodajských i publicistických médiích stále dokola přímo chirurgicky rozebírá, co prezident Zeman řekl či neřekl. Nejžhavějšími tématy jsou lidská práva v Číně, hned následuje ona tajuplná věta „…jsem v Číně, abych se naučil, jak zvýšit ekonomický růst a jak stabilizovat společnost.“ Co to ale znamená?

Pro někoho, kdo zná Čínskou lidovou republiku pouze jako komunistickou zemi, byla prezidentova návštěva v Číně jednoznačně negativní. Kdo by dobrovolně navazoval vztahy se zemí s totalitním režimem? V dnešní době, kdy jsme poznali luxus a náročnost svobody, asi nikdo. V první řadě je nutné ujasnit si, jaký režim v Číně funguje. V ČLR je takzvaný socialismus s čínskými prvky. Přesně tento pojem je zakotven od roku 1999 v Ústavě Čínské lidové republiky. To znamená, že v Říši středu žádný komunismus jako takový dávno není.  Za druhé je nezbytné uvědomit si, že setkání prezidentů obou zemí je diplomaticko-politická hra. Momentálně jsme v situaci, kdy s Ruskem obchodovat nemůžeme a Čína by měla zájem. Můžeme být rádi, že se politici konečně snaží, aby Čechy neumřely hladem.

Lidská práva v Číně jsou velkým úskalím, o kterém se baví v každém novinářském pořadu. Možná situaci víc přiblíží, když pochopíme povahu samotných Číňanů. Jsou velmi pracovití, houževnatí, nebojí se násilí a samozřejmě tu hraje roli konfucianismus. Už před naším letopočtem císaři vychovávali své poddané k naprosté oddanosti, k donášení a krutosti k neposlušným. Nejlépe se měla rodina, která dodržovala mravní zásady konfucianismu, a syn byl úředníkem císaře, kterým se stal po složení náročných zkoušek zavedených 983 n. l. Lidská práva prostě v Číně neznají. Je to naprosto jiný svět a nemůžeme tam dosazovat evropská pravidla, jak se nám zachce, hlavně když Čína funguje mnohem déle než Evropa jako taková.

Novinářská klišé, že čínská vláda šikanuje Tibet a Taiwan dávno nejsou pravdou. Vztah pevninské Číny a ostrova Taiwanu je na jednu stranu velmi vtipný. ČLR i Taiwan uznávají jen jednu vládnoucí zemi nad oběma oblastmi. Co se týká Tibetu, tam je to trochu složitější. Všichni vědí, že dalajláma musel utéct do azylu, že tam proběhlo násilné vtrhnutí apod. To je vše pravda, ale nynější situace se již posunula dál. V Tibetu konstantně žije 6 % čínského etnika, protože jejich metabolismus a organismus není přizpůsoben pro život v tak vysokých nadmořských výškách, takže k násilnému utlačování docházet ani nemůže. A právě nadmořské výšky jsou velkou překážkou. Představte si, že by se Tibet osamostatnil. Dokázal by se sám uživit bez cca 60 mld. yuanů (přibližně 180 mld. korun) ročně, které tam čínská vláda posílá na uživení obyvatel? Asi těžko. Tibet by neměl s kým obchodovat kvůli strachu ostatních států z Číny. Dále by neměl ani co poskytnout vzhledem k Himalájím, nelze tam pěstovat žádnou výraznou plodinu pro obchod, Tibeťané tam pouze chovají vysokohorské kozy. Co s nimi? Sousední státy jako Afghánistán, Kyrgyzstán, Tádžikistán a další by zájem asi nejevily. Pro těžbu nerostného bohatství, jestli tam nějaké je, Tibet nemá finanční prostředky ani lidi. Je tedy nějaké východisko? Budeme raději dál bojovat za to, aby se Tibet osamostatnil, ale nepřežil ani rok? Nebo se konečně probudíme a uvědomíme si, že to není vždy tak jednoduché a krásné jak se zdá?

Martina Frolíková