Představte si, že včera v Barceloně regulérně sněžilo a napadlo celých 3,5 cm sněhové pokrývky. Byla to ale velká událost. Nenápadné, osamocené sněhové vločky se začaly na (zimou dosud nedotčenou) španělskou zem snášet cca okolo třetí hodiny odpolední a v té době ještě nikdo ani zdaleka netušil, jaká přírodní katastrofa nás čeká.
V sedmém patře prosklené budovy Edificia Cristal právě končila další účetní uzávěrka. Ve sterilní kancelářské šedi a v hluku urgentní telefonů a faxů se potil tým obrýlených španělských kravaťáků a já. (Našim životním cílem pro tento den bylo ladně uzavřít účty 4010 a 4110.) Líně se snášející vločky zprvu nebudily velký rozruch. Když ale sněhová vánice začla nabírat na intenzitě, situace zvážněla a veškeré účty a legrace šly rychle stranou. Všichni zaměstanci sedmého patra vstali (určitě tak učinila i veškerá patra pod a nad námi) a shromáždili se u prosklených zdí (zástup od uklízeček až po nejvyššího bosse). Zbožně a nevěřícně pozorovali padající sníh, který si samozřejmě také fotili a nahrávali na videa. Já se jen shovívavě pousmála jejich nevědomosti a dál se věnovala svým účtům. To byla chyba.
Ve čtyři hodiny, kdy do konce pracovního dne zbývaly ještě další dvě, firma vyhlásila něco jako evakuaci. Kvůli sněhu všichni raději opustí kanceláře a ihned odjedou do bezpečí svých domovů. To jsou blbci, smála jsem se v duchu, to nás kdyby v Česku pouštěli domů při každém lehčím sněžení, tak si můžeme dát rovnou zimní spánek a pět měsíců vůbec nevylejzat z brlohů. Lidé okolo si se strachem v očích začali překotně balit notebooky a oblékat se do všelijakých kabátů s hustými podšívkami jak z bizona prérijního, které Španělé vytahují vždy, když teploty klesnou pod 15 ºC. Já s nadhledem a potlačovaným smíchem jen kývala spolupracovníkům na pozdrav – já z kraje závějí a sněhových bouří, mlh, že by se daly krájet, a téměř sibiřských zim – já si to tu v klidu dodělám.
Nedodělala. V poloprázdné kanceláři, kde se mnou zůstali pouze dva další otrlí kolegové-imigranti (ze Švédska a Islandu), vypadlo spojení se serverem a za několik minut i elektřina.
Katalánci nejsou sněhu přizpůsobeni ani psychicky ani fyzicky, a tak se na silnicích utvořily nekonečně zácpy aut s letními pneumatikami a zoufalými řidiči. Cesta, která autobusem trvá za normálních okolností 5 minut, se protáhla na 3 hodiny. Lidé se hemžili na silnici, někteří vzrušeně postávali u nepojízdných aut, jiní se vydali domů pěšky a naprosto všichni telefonovali, respektive křičeli do telefonu (to je španělský národní sport). Zajímavostí je, že kvůli čtyřem centimetrům tajícího sněhu zcela přestaly jezdit vlakové spoje v celé Katalonii, a to překvapivě až do rána druhého dne, kdy bylo opět 10 º C a po sněhu ani památky. Do bezpečí domova jsem se dostala po pěti hodinách cesty. Přístě, až zase zafičí a za oknem bude bílo, nebudu zachovávat ledový klid, ale spíše sněhový neklid - vystartuju z kanceláře tentokrát jako první.
Jestliže se říká, že v Česku překvapila zima silničáře v prosinci opět nepřipravené, tady v Barceloně snad ani neexistují silničáři. A když jednou za rok spadne na palmy těch pár vloček na pokraji roztání, situace se změní v zajímavou kalamitu.
A Španělé si budou několik dalších měsíců vyprávět: to byla ale letos tuhá zima...
Iveta Šafaříková
