Základní kámen - možná úrazu

Česká společnost zapomněla na své přednosti. Donekonečna omílanou propagandou méněcennosti uvízla někde mezi  západními (geograficky) a východními (traumatem) mlýnskými kameny. Ideologicky polarizované prostředí vlastně neexistuje – i když by si mnozí přáli opak.

Bitka na jevišti politické scény totiž nespočívá v ideových proklamacích, nýbrž v marketingových tazích osobního prospěchu. Prospěchu?

Když je mi blbě a vyrazím na drink, dva, tři... zjistím, že osobní prospěch má dimenzi jasně ohraničenou ranní kocovinou. Když se rozhodnu pro osobní prospěch politický (pomiňme ten oxymorón již v základu) měl bych tušit, že bude ohraničen příštími volbami – jenže není.  Jaké je nejlepší povolání na světě??? No přece politik a mesiáš, ani jeden totiž nemusí nést odpovědnost za výsledky svých činů. Co tedy určuje směr společnosti Haškových románů? No přece geografiká poloha a trauma z dětství.

Dětství

Česká identita je ošemetná věc. Nejprve se zaryje pod kůži jako vášeň a pak exploduje v úrazu rozhořčení nad svou vlastní malostí a bezcenností. Snaha navázat své kroky na vůdčí ikony minulosti se stává přítěží, která prohrává svůj dlouholetý boj se syndromem vlastního korýtka a uraženosti.

Co by obrodilo český národ? Vůdce, který dokáže překlenout traumata a navázat na dar geografické polohy. Tohoto nebude možné dosáhnout bez důvěry ve vůdce a morální integritu národa.

K čemu je morální integrita národa? Jedná se zejména o oddanost hodnotám přesahující individuální krátkodobé zájmy a benefitující společenství v dlouhodobějším horizontu. Výhodou morální integrity je také její pevnost. Jakkoliv nabyté bezpečí krátkodobých benefitů se velice rychle rozplývá a uvrhá společnost do dalších nejistot.

Morální integrita je silou, která se dostavuje při odezvdání ceného benefitu okamžiku ve jménu velkého zítřku. Morálka velice úzce souvisí s vírou, odhodláním, vytrvalostí, odvahou a sebeúctou. Česká společnost se nachází v období hledání své ztracené sebeúcty. Nabouraná kulturní integrita daná přerušením kontinuity etického progresu společnosti stojí za syndromem vlastního koryta. Odtud plyne i ta žhavá nenávist vůči jakýmkoliv regulacím zhora. Omezování osobní svobody, jakkoliv, ač třeba legitimně, je pro českou společnost zcela neakcpetovatelné a hodné opovržení – nebo demise. Co však způsoboje absence regulace? Nicotu! Když věřím, že regulace (legislativa) nejsou mé, tak odmítám a preferuji individuální prospěch.

Uběhlo 20 let od pádu komunistické nadvlády a přesto stále cítíme to shnilé ovzduší falešného ideového odkazu, se kterým se nehodláme a nemůžeme ztotožnit. Kdykoliv se nás dotýká ruka práva – křičíme:To je bezpráví! Míníme však onu právním normu nebo ono trauma? Do jisté míry bude masa vždy alibisticky umocňovat traumata minulosti tak jako český národ si libuje v legislativní netknutelnosti. Slyším námitky typu, vždyť trest existuje, jsou plné věznice atd... Ale zde se spokojujeme pouze s přestupky proti nízkým hodnotám povětšinou materální společnosti.

Principy zásadnějšího charakteru pak nejenom že nebráníme,  ale navíc odsuzujeme jako bláboly budoucnosti, která přece nikdy nepřijde – žijeme jenom teď a tady ... kamarádi!

Jan Kovarik