Vzory pro mládež

Když jsem se díval na filmové zpracování jednoho populárního komiksu vyprávějící o chlapíkovi z jiné galaxie, který měl slabost pro červenou a modrou barvu, napadlo mě, že nekázeň současné mládeže může být způsobena i vlivem vzorů. 

Jsou samozřejmě i jiní hrdinové. Jeden se „zapletl“ s pavouky a další třeba s netopýry. Gentlemani z Divokého západu, udatný náčelník apačského kmene nebo (zapátrám-li v ryze českých literárních vodách) skupinka školou povinných chlapců, kteří se pomocí různě obtížných úkolů snaží stát muži. Několik generací doslova hltalo příběhy o těchto hrdinech. A co mají společného? Poměrně vysoký morální kredit.

V dnešní době ale knihy pomalu vytlačuje televize a s ní i jiní hrdinové.  Galantnost vyměnili za tvrdé pěsti nebo raketomety a mají úplně jiné vychování. Jsou to třeba policisté či vojáci, kteří nerespektují rozkazy svých nadřízených a jednají na vlastní pěst. Při svém „hrdinském“ počínání občas zničí část města (v horším případě planety Země nebo dokonce galaxie) a taky zmaří několik lidských životů. Na konci filmu jsou potom oslavováni jako hrdinové, ačkoli ignorovali rozkazy svých šéfů, zničili soukromý nebo veřejný majetek a připravili několik lidí o život. A jaký morální kredit mají oni?

O počítačových hrách ani nemluvě. Některé jsou dokonce založené na tom, že hráč musí pozabíjet co největší množství lidí (nepřátel) nebo něco zničit.

Pak mě ovšem vůbec nepřekvapuje, že dvanáctiletí chlapci jsou schopni brutálně napadnout většinou staré lidi (a nejen je, dovolí si už i na mnohem mladší) a některé z nich dokonce i zabít.

Proč mají největší úspěch v teenagerské partě rebelové či rebelky? Razí si totiž cestu nevybíravými způsoby a odmítají poslouchat autority jako jsou učitelé nebo rodiče. Chtějí provokovat vzhledem, chováním a způsobem vyjadřování. Zaměňují průbojnost s agresivitou a zbytek party jim tleská. Přestože existuje i řada slušných a zdvořilých náctiletých, ztrácejí se většinou ve stínu svých neukázněných kolegů.

Jeden příklad z praxe. Několik (mnohdy i podnapilých) mladistvých se rozhodne, že si udělají mejdan, nejlépe pozdě v noci v činžovním nebo panelovém domě. A aby sousedům nebylo „líto“, že se s nimi nemohou taky bavit, tak jim alespoň pustí velmi hlasitou hudbu z hi-fi věže „na plný pecky.“ Mladí ovšem ignorují jakékoli připomínky od sousedů a pokud je nezklidní rodiče, tak se často baví až do časného rána.

Já nikomu zábavu zakazovat nechci, ale musí se vejít do určitých mezí. Na srdci mě hřeje snad jedině myšlenka, že až ti teenageři, kteří se tak rádi a hlučně baví, budou o deset let starší a budou chodit do práce, studovat nebo už dokonce budou mít své vlastní rodiny, tak jim bude hodně moc vadit, pokud se někdo bude bavit stejně jako se bavili oni sami před lety. Možná se budeme divit, kde všude se pak budou domáhat spravedlnosti.
  

Karel Rovný