Víra ve víru

Vypadá to, že církev svatá se zase jednou koupe v pořádném skandálu. Je sice pravda, že zneužívání a sexuální obtěžování dětí k církvím, především k těm, jejichž duchovní jsou vázáni celibátem, patří tak věrně, že už to některé lidi ani nešokuje.

Mezi opakovanou hrůzou a apatií je jen velmi tenká hranice, bohužel. Ale tentokrát je jednou z ústředních postav ne právě pohádkového příběhu sám papež Benedikt XVI. . Jako by to bylo málo, šlo o dvě stovky dětí, navíc postižených. A to je, řekl bych, přímo do nebe volající.  To se samozřejmě dá říct o každém případu, kdy se duchovní, tedy morální pilíř, rádce a ochránce svěřených duší, zavře v soukromí chrámu páně s malým dítětem a… za tři děsivé tečky si prosím dosaďte hororové scény podle své představivosti.

Souvislost mezi sexuální abstinencí kněží a podobnými zrůdnostmi je přitom zřejmá. Pochopitelně nejde o otázku pohlavní orientace. Pokud kněz obtěžuje osmileté dítě, je podle mého názoru úplně jedno, jestli jde o holčičku nebo chlapce.  Kromě kudly v kapse otevírá tenhle problém i řadu otázek. Vynechám ty extrémnější jako „Proč tedy nezrušit církev?“ a ptám se, „Proč tedy nezrušit celibát?“.  Nejdříve bych se rád zeptal, proč byl celibát zaveden.

S myšlenkou celibátu si západní církve pohrávaly už zhruba od 3. až 4. století, definitivní slovo o něm ale padlo až na druhém lateránském koncilu, roku 1139. A důvod? Stačí trochu zalovit v bahně dna lidských pohnutek. Jestliže zaměstnanec církve založil rodinu, bylo téměř jisté, že po jeho smrti zdědí veškerý majetek jeho žena nebo potomci. Připomínám, že duchovními se stávali lidé prakticky z celého spektra tehdejší společnosti, tedy i lidé z velmi zámožných rodin. Ale i když  šlo o člověka z prostých poměrů, dalo se předpokládat, že během svého ne zrovna bohémského života nahromadí slušný majetek. Jestliže ale zaměstnanec církve nesměl založit rodinu, bylo téměř jisté, že po jeho smrti zdědí veškerý majetek instituce. To považuji za prohnané řešení, řekl bych přímo ďábelsky.

Existuje i názor, že celibát byl zaveden hlavně proto, aby se duchovní nerozptylovali rodinou a starostmi s ní spojenými a mohli se plně věnovat službě bohu a lidem. Že by i vysocí představitelé tehdejší církve obětovali své životní rozkoše pro blaho obyčejných lidí? To je v přímém souladu s křesťanskými zásadami a stejně tak v přímém rozporu s životním stylem většiny tehdejší duchovní elity. V době, kdy už existovala problematika papežských schizmat a církev se zajímala především (pouze) o peníze a moc bych ji z podobných aktů ušlechtilosti rozhodně nepodezříval. Přirovnal bych to k situaci, kdy se naši poslanci a politici vzhledem k současné krizi a státnímu dluhu z vlastní iniciativy vzdávají všech výhod a žijí za minimální plat do konce života, případně do odvolání celonárodním referendem.

Odpovědi na otázky „Proč byl celibát zaveden?“  a „Proč tedy nezrušit celibát?“  se tedy v podstatě dají najít v další otázce: „Máte vůbec představu, kolik se v tom točí peněz?“

Ve hře je podle mě ale i další aspekt. Církev je nesmírně konzervativní organizace (a jistě ví proč) a zrušení celibátu by mohlo vytvořit precedens. Ještě by někoho mohlo napadnout, že když bylo možné zrušit sexuální odříkání, měla by církev začít jednat podle Písma svatého a žít prostě, bez větších majetků. Je nepochybně štěstí,  že moc duchovenstva oproti minulosti upadla. Dráždí mě představa, že v opačném případě by slovo „askeze“ bylo vyškrtnuto ze všech slovníků a jeho použití ve stejné větě se slovy „biskup“, případně „papež“ by se trestalo, například vyříznutím jazyka. A precedens by mohl posílit i další „hříšné“ myšlenky, jako je například konec diskriminace a podporování nenávisti k homosexuálním lidem. Ti podle některých vysokých církevních představitelů poputují rovnou do pekla, bez ohledu na jejich pozemské skutky. (A je vidět, že se kněžstvo, především ta část, která razí pedofilně - homosexuální přístup k mládeži, pekla bojí jako čert kříže.) Církev se s lidmi, kteří mají nepohodlné připomínky, setkává už celé věky. Na rozdíl od minulých století by ale dnes bylo velmi obtížné podobné „vykuky“ upálit.

Je jasné, že v kauzách jako je ta aktuální vidíme jen špičku ledovce a můžeme se pouze domýšlet, jaké poměry vlastně panují v církvích západního světa. Celá situace je samozřejmě dost nepříjemná pro slušnou část kněžstva, která pije víceméně tutéž vodu, kterou káže a musí se potýkat s příkrými pohledy veřejnosti. Stav, kdy lidé spíše než dobrou radu hledají u svých farářů známky sexuální deviace, určitě není lichotivý.

Organizovanost víry je podle mého názoru vynikající myšlenka. A osvědčila se velmi podobně, jako další vynikající myšlenka - komunismus. Celá koncepce víry tak, jak ji předkládá církev (např. katolická) se podle mě neosvědčila, opakovaně zdiskreditovala, přežila a dnes přináší společnosti diskutovatelné dobro za cenu neoddiskutovatelného zla. Největší ironii vidím ve skutečnosti, že konfrontace s temnou minulostí a přítomností církví věřící čím dál více mate a jejich víru oslabuje. Svatá organizace naprosto lhostejně drtí základní kámen každé víry, lidskou důvěru. Myšlenka pomoci lidem je poplivána, znásilněna a prospěch z ní má na úkor lidí jen sama strana…promiňte, církev.

Doba se od středověku a ranného novověku v některých ohledech zásadně změnila, stejně tak i lidé, jejich myšlení a možnosti. Velká většina věřících má dnes přece dostatečný duševní rozhled na to, aby na základech svého náboženství, ať už jde o desatero, bibli, korán,  posvátné rituály nebo figurky zvířat, postavila svou víru více tak, jak ji vidí oni sami. Pak by se spíše mohli (nebo nemuseli) ovlivňovat, diskutovat a vzájemně se obohacovat. Cynik by možná chtěl utrousit nějakou poznámku ve smyslu, že by se spíš všichni pozabíjeli, ale to si nemyslím. I dnes je možné, že v západním světě časem opět vznikne nějaký vnitřní náboženský konflikt, občanská válka o správný výklad Bible to ale nejspíše nebude.

Co je tedy špatně? Proč je čím dál více věřících lidí zmatených a nešťastných? Vidím dva hlavní problémy, které jsou tak úzce propojeny, že je vlastně jen jeden. Lidé málo věří sami v sebe a ve svou vlastní víru.

K textu jsem složil básničku (respektive obráceně), snad se Vám bude líbit.

Víra ve víru

Když ledový vítr načechrá mu peří

blízký vikýř okem v příslibu si změří

zakrátko do něho, za vítr usedne

pestrou skla tabulí do domu pohlédne.

Zlacení a fresky ve třpytu a kráse

prapodivným hlasem pějí tam o spáse

strop jakoby málem dotýkal se nebe

stovka prostých lavic od pohledu zebe.

Před Otcem všichni si, černý i světlejší

tam v sále rovni jsou, někdo však rovnější

mezi lidmi dole byl prý více božím

to ten co si pletl, rád víru se zbožím.

Zabalen ve zlatě, v hedvábí, v luxusu

káže tam ovečkám o prostém ubrusu

pro víry pěšáky pokory pomníky

a boží sluhové byli jí hrobníky.

Mamon hřál ve spárech, tak přiměli kněze

aby ti se zády obrátili k něze

pak rozličné šťávy, když z těl starců kanou

přivítají děti za pekelnou branou.

Čistota úmyslu vypomoci lidem

věky je špiněna s hrobovým klidem

mrazivý je pohled i genius loci

hořící keř zvadl v mrtvolný strom moci.

Světla a stíny jen neslyšně malují

pochmurné obrazy co očím žalují

že ve vlastní víru chybí lidem víra

instituci z útrob zřetelně čpí síra.

Slunce pak v purpuře padalo za střechy

snad aby v dalším dni našlo kus útěchy

ve vikýři starém mladý anděl seděl

se slzami v očích do tmy tiše hleděl.

© Milan Skalka, 2010