Vánoční přání

A  tiché tóny zvonů  sousedních vesnic teď plavou vzduchem
až ke střechám mého starého panství ….

hmm, pěkný ale takhle by to prostě nešlo – kamsi se vytratil duch romantických Vánoc a já se teď brodím zástupy lidí, kteří se mi snaží rozmačkat žebra  v honbě za dárky od Ježucha…
neuvěřitelně směšná představa – jak jako od Ježucha? Každý soudný člověk přece ví,  že ty dárky pod stromeček umístila žluto modrá Včela, která přiletěla oknem a balíčky byly zavěšeny na jejích zahnutých nohách..  Taky si všímám výzdoby – tedy všimla jsem si jí v okamžiku, kdy mě dav odhodil směrem k výloze a jedna ze sněhových koulí mě vzala zezadu po hlavě – teď už zbývá jen replika z oblíbeného filmu – že šťastný fanoušek si odnese suvenýr.. v podobě pěkný boule – z čeho je ta výzdoba? To jsou snad dělový koule natřený na bílo.. a ještě blbě, kus té barvy mi zůstal ve vlasech… a hele, zrovna jsem u výlohy knihkupectví – a z jedné obálky na mě kouká zasněžený kostel a ..

Dívám se jak se u staré brány rozsvěcují lampy  - jakoby kouzlem,
Tichá noc se nese nad lesem, kde těžký sníh láme větve borovic a voní tady mráz…

Auu.. právě mě nějaká stará fosílie přetáhla hůlkou a místo pardon zařvala, že nevidí do výlohy .. doporučila jsem jí, ať si vyčistí brýle a spěšně jsem z obchoďáku vypadla ..
humus, humus a ještě jednou humus… jen co jsem si trošku vydechla – smetla mě korejská dynastie Vyfoť co můžeš, nepřestávej klevetit a běž za modrou slunečnicí…
začínám být kapánek rozcuchaná, hodně otrávená a uchyluji se ke starému, dobrému zvyku – kdy na všechny co se mi motají pod nohy temně vrčím .. nevím jak ostatní – ať už vznikli velkým třeskem,
stvořil je Bůh a nebo se vyvinuli z opic.. moji předci jsou stoprocentně vlci.. kde bych jinde vzala to vrčení? A tak za stálého vrčení otáčím oči k nebesům a …

Z temného nebe se teď sypou stříbrné odlesky deště z křídel andělů
a zářivá hvězda nás volá zpátky k rodinným krbům

vrrrr – zrychli ten krok, pro Boha! Konečně jsem na konečný a domů se už jen pěkně projdu – ať si vydechnu – sice mě všechny ty neskutečně těžký tašky naprosto neskutečně vytáčí,
ale je to lepší než se s nima snažit narvat do autobusu, to by byl už vážně heroický výkon – tak to střihnu kolem drogérie doleva a budu v klidné vilové čtvrti..
Ovšem netuším, že když zahnu za roh – no pravda moc jsem nekoukala na cestu – narazila jsme plnou parou do mega odpornýho Santy, který byl o hlavu větší než já a okamžitě se zapnul
a začal mlátit kravským zvonem a vyřvávat – Hou, hou, hou – jenže mu docházely baterky nebo co,  takže pak už jen něco hučel.. koukaly jste někdy do očí Santy v obležení stopadesáti tašek a otřesem mozku co vám způsobil ten jeho pitomej zvon?

Když zaduní kroky na schodech kostelních a z kůru hrají varhany
tak otvíráme nejen ty staré dveře, ale i ty hluboko v nás –
a jak venku padá sníh a uklidňuje se okolní svět, tak nastává ticho …

No to jsem se teda o toho blba řachla asi fakt pořádně .. co to je.. celý den mě pronásledují – kromě davů lidí, huhlajících santů, řvaní Rolniček, i když těžko říct jestli by jsme po všech těch amerikáno songách dali dohromady českou verzi?, taky ty světelné řetězy a koule obřích rozměrů mě děsí.. ale přesto, že jsem si párkrát zavrčela - tak je cítím přicházet .. slyším je i uprostřed největší stoky nevkusu jakou jsou pražské obchodní domy ..  vidím je když se koukám na nebe, kde přes lampy a hnojnou výzdobu na nich není to nebe skoro vidět .... padají mi do vlasů se špinavým deštěm … a zvoní u domovních dveří s roznašeči letáků..
jsou prostě tady  - je jejich čas   
 

Zdenélie Bellingerová