Vánoce 2010

Již více než dva tisíce let uplynulo od chvíle, kdy se v panenském, tedy doposud porodem nezatíženém, těle dívky Marie, poprvé pohnul plod, jenž byl důsledkem její čisté a neposkvrněné lásky k římskému vojákovi. Děje se tak samozřejmě, přibližně v polovině těhotenství, při vtělovaní každého lidského ducha do předem pro něj připravované hmotné schránky, ale… tentokrát se stalo něco zcela mimořádného.

S lidským tělíčkem se totiž nespojil běžný lidský duch, nýbrž malá část Tvůrce celého Stvoření – Syn Boží.

Tento Syn Boží – Ježíš Kristus, byl poslán z nepředstavitelných výšin na naši, ve vesmíru naprosto nepatrnou Zemi (jednu z mnoha a mnoha obydlených planet), jenom proto, že zde právě definitivně dozrál čas na změnu. A to na změnu velmi radikální! Pozemskému lidstvu byla tehdejším Kristovým narozením dopřána poslední možnost celkového přerodu v myšlení, mluvení i konání. Další termíny pro globální záchranu už nebyly z časových důvodů možné!

Žel, lidé této obrovské šance, až na několik výjimek, prakticky vůbec nevyužili.

A když pak přišel ještě jeden (definitivně poslední!), Kristem opakovaně předpovídaný Boží Syn – Syn Člověka, nešlo už lidmi nastoupenou cestu do zkázy zvrátit, nýbrž jen trochu pozitivně ovlivnit.

Ale vraťme se nyní ještě na chvíli k Marii a dění okolo ní…

Jak už to u vojska chodí, byl římský voják převelen do jiné posádky a Marie zůstala s dosud nenarozeným synem sama. Po nějakém čase se zasnoubila s poměrně zámožným majitelem tesařské firmy Josefem. Tomu se pochopitelně (jak se lze ostatně dočíst v Bibli) nejprve příliš nelíbilo, že bude otcem, aniž by se o to nějak zasloužil, ale po spatření jistých duchovních obrazů, kterých se mu dostalo z těch nejvyšších sfér, byl nakonec svolný.

V době nedlouho před porodem se budoucí rodina přesunula kvůli úředním záležitostem do města Betléma. Probíhalo tam totiž, stejně jako po celé zemi v tu dobu, sčítání obyvatel. A právě tady, v období nynějších Vánoc, Marie porodila syna jménem Ježíš. Jelikož však byly veškeré ubytovací kapacity ve městě díky sčítání lidu beznadějně obsazeny, došlo k této události, i přes Josefovu dobrou finanční situaci, ve chlévě. Tam pak byli příslušnými zjeveními nasměrováni pastýři s dary, mudrcové a další osoby, jejichž soupis je opět uveden v Bibli.

A dál už to všichni známe… Ježíš až do svých (přibližně) třiceti let žil jako každý jiný normální člověk. Díky tomu, že pracoval se svým pěstounem Josefem v jeho tesařské firmě, nepoznal nikdy nouzi, i když jí samozřejmě všude kolem sebe viděl neustále dost a dost. Ani později, kdy už chodil křížem krážem zemí a kázal Slovo svého skutečného Otce – Stvořitele, rozhodně netrpěl nedostatkem. Bohatí i chudí Jeho i celou skupinu zvali na jídlo a poskytovali jim ubytování. A ti, které svojí obrovskou Boží silou uzdravil, také nechtěli zůstat jeho dlužníky. Toto malé společenství mělo dokonce i svého pokladníka. Jmenoval se Jidáš… ano, byl to ten, který později Syna Božího zradil.

Dokud se nepotkal s Janem Křtitelem, který „nastartoval“ jeho další činnost, kvůli níž k nám vlastně přišel, nevěděl Kristus nic o svém Poslání. Marie a Josef sice, díky kdysi dávno spatřeným obrazům, něco tušili… ale příliš tomu nevěřili. Josef vše pochopil až v průběhu svého umírání, kdy je uvolňující se duši umožněno vidět i jiné věci, než vidí pozemské oči. A Marie? Ta prozřela až na Golgotě, během Synova ukřižování…

Ve „finále“ byl Ježíš Kristus ve svých třiceti třech letech zavražděn… přičemž jeho provinění bylo naprosto jasné a naprosto neodpustitelné!

Bylo to především šíření Božího Slova (a z něho vyplývajícího Desatera přikázání), které umožňuje lidem zachránit se téměř i v poslední chvíli, řídí-li se jím pečlivě a s maximální tvrdostí k sobě samým. Byla to neutuchající snaha o pomoc trpícím, přísné a zároveň laskavé rady všeho druhu těm, kdo mu chtěli naslouchat a tak podobně. Uznejte sami, že toto se neodpouští!

Ježíš by byl, za to co hlásal, samozřejmě dříve nebo později zavražděn v každé z tehdejších říší, neboť lidstvo bylo tenkrát v globálu na velmi nízké duchovní úrovni (avšak nejásejme! Ačkoli se to zdá být prakticky téměř nemožné, je na tom současné pokolení ještě mnohem hůř…).

Dnes by na tom byl (možná?) přece jen o něco lépe! Možná by ho hned nezabili, ale „jen“ uštvali a totálně „otrávili“ prostřednictvím tisku, televize, internetu a podobně. Vždyť naše současná společnost je přece tak „humánní“.

A proč o tom všem vůbec píšu?

Chtěl bych vám totiž výše uvedenými skutečnostmi připomenout, co velkého se děje právě nyní, o vánočních svátcích, jež budou už navždy spojeny s Kristovým příchodem. O svátcích, během nichž na nás všechny každoročně, s železnou pravidelností, dopadá po krátkou dobu zesílené záření „Shora“ (v posledních letech už i tak extrémně vybuzené) a způsobuje v našich polomrtvých duších onen zvláštní stav, kdy jsme téměř všichni „na měkko“.

Toto zvláštní záření musí pro sebe využít každý člověk, který to se svou budoucností myslí vážně! Zdůrazňuji, že musí… nikoliv, jak tomu bylo donedávna, může!

Nejpozději „ihned“ musí začít bez kompromisů (a s maximální přísností na sebe samého, nikoliv na druhé!) žít přesně podle Slova Syna Božího a Syna Člověka, jinak…

Nebaví mne už „strašit“ lidi různými katastrofickými vizemi, z nichž si stejně nikdy nic nedělali (nejsem ani příznivcem vyznavačů „roku 2012“, kteří zapomněli na jistou pasáž v Bibli, kde je psáno, že datum konce nezná opravdu nikdo jiný, než Tvůrce sám!), chtěl bych jen, na základě mnoha pozorování stále více se zadrhávajícího „světového soukolí“, říci všem s plnou vážností: „Neztrácejte už ani vteřinu! Namísto hektického běhání po obchodech, pečení a gruntování bytů nebo místo návštěv všelijakých pochybných vánočních slavností, udělejte skutečně něco pro sebe ve svém nitru! Jde o váš život!“

Závěrem ještě krátká poznámka: výše uvedený text je určen především čtenářům,

kteří nemají problém s přesvědčením, že každý člověk prochází celou sérií pozemských životů (ačkoliv ti ostatní už pravděpodobně tento text stejně dávno odložili stranou jako nesmyslné blábolení), během nichž se má trvale zušlechťovat a stoupat duchovně neustále vzhůru a kteří alespoň občas vážně přemýšlejí o „věcech mezi nebem a zemí“. Přiznávám bez mučení, že také já se kdysi nad názory podobných lidí jen povýšeně usmíval… než mne život velice tvrdě „naučil“.

Přeji všem hezký den…

Radim Čejka