Utahování opasků po česku

Tak jsem právě dočetla článek o tom, jak si senátoři zaletěli na pár dní do Austrálie a Nový Zéland (Uskromníme se, řekli senátoři. A vydali se na nejdelší cestu v historii, iDNES, 20. února 2010). Vzali s sebou partu podnikatelů, aby si dojednali kšeft a pan senátor Sobotka dokonce i manželku, nejspíš, aby jim měl kdo vařit. Senát to stálo třista tisíc korun za ubytování a diety, Ministerstvo obrany něco mezi deseti a třinácti miliony za vládní letadýlko a dvě posádky. A tak mi to nedalo a chci se konečně zeptat: Taky vás to zvedá ze židle?

Vystudovala jsem ekonomiku veřejného sektoru a při učení na zkoušky jsem strávila spoustu času rozčilováním se nad tím, co je to proboha (mí učitelé z alma máter laskavě prominou) za kecy. Přístup k občanovi jako ke klientovi, efektivnost veřejného sektoru, veřejná kontrola. Jsem ze školy celkem krátce, takže si některé z těch úžasných pouček a definic ještě pamatuju.

Víte co je to veřejná kontrola? Teoreticky je to právo občanů, tj. daňových poplatníků kontrolovat, co se děje s jejich penězi. Šikovné pravidélko, že ano? Tak proč tady, sakra, nefunguje? Jakým právem určují politici pravidla a omezení regulující chování ostatních, zatímco sami těmto pravidlům unikají? Protože byli zvoleni? Protože jim byla dána důvěra? To jsou prosím tak zvané kecy na druhou, které vznikají když se kecy nabalují na kecy.

Už jste někdy viděli firmu, která by vyslala svoje pracovníky na služební cestu a nechtěla vidět výsledky? Znáte nějakého manažera, který by si s sebou bral na krátké služební cesty manželku? Vy snad nemusíte svým chlebodárcům skládat účty? Tak proč nemusí politici? A jak to, že pak státní instituce může prohlásit, že "Kancelář Senátu nesděluje kde, co, kdy a kolik zaměstnanců Kanceláře Senátu co dělá.", když je to za naše peníze? Je logické, že se páni poslanci nebudou zodpovídat každému Pepovi ze Lhoty, ale od čeho jsou tu tedy novináři a všechny ty zpravodajské servery? Aby jim bylo řečeno, že jim do toho nic není? Protože do toho nikomu nic není? Tak co mě to potom v té škole učili?

Chápu, že je třeba reprezentovat stát, dojednávat spolupráci a být otevřený světu. To je dokonce nezbytnost, ale co to takhle trochu zprůhlednit? Co když chci vědět, na co jdou moje peníze, vidět výsledky, chci aby se porovnaly náklady a přínosy, aby se z nich udělaly závěry a opatření, které ušetří výdaje a zvýší efektivitu? Co když nechci svoje peníze vyhazovat do vzduchu a zadlužit svoje děti, ještě než nějaké budu mít? Ostatně ještě mi zbývá pár měsíců, co budu vydělávat na stát, na to, aby si jeho představitelé mohli zaletět třeba na Zéland, kam se já sama jen tak nepodívám. Červen i s mým dnem daňové svobody je pořád ještě daleko.

Při schvalování rozpočtu se hází miliardami, politici mají plnou pusu řečí o šetření. Ale jako správní čecháčci začínají co nejdál od sebe. Švejk by z nich měl obrovskou radost. Chtěla bych, aby to alespoň nedělali tak okatě. Chtěla bych mít alespoň trochu pocit, že se mnou nevyčůrávají tak bezstarostně. Chtěla bych si myslet, že se mi nevysmívají a nezneužívají svého postavení. Chtěla bych aby odtud konečně zmizelo to zpropadené rčetní, že „kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“. Protože takhle se nikdy nikam (kromě Austrálie) nedostaneme. Protože co já teď můžu udělat? Jít jako pokaždé k volbám a zkusit zvolit zase jiného panáka?

Já vím, chci toho moc. A tak mi nezbývá než popřát panu Sobotkovi a spol. ať si to užijí ve Vencouvru.

Jitka Kratochvílová

20. února 2010