Umělá krize a něčí nenažranost

Slyšíme a vidíme to pořád všude kolem, nepřestávající zprávy od televize přes noviny a internet až po rádio -  všude samá krize.

Nafouknutá bublina z údajného krachu amerických hypotečních ústavů prý byla přivezena k nám. Je zajímavé si porovnat všechno to, co jsme měli možnost doposud o tom všem číst a slyšet a aspoň trošku se nad tím zamyslet, aniž by jsme brali v potaz, co se nám pořád snaží někteří rádoby odborníci namlouvat. Údajně vše začlo za vlády clintonovy administrativy, kdy prý dostal hypotéku každý kdo si o ni řekl. No a co? Vždyť přece Bill už před osmi (!) lety odešel ze svého postu, krize přišla tedy zhruba po sedmi letech?

Nechápu, proč politici ve světě, kteří rozhodují o veřejných financích, vůbec přistoupí na nějakou hru o pumpování těchto peněz do něčeho takového, čím hypoteční banka je, a do bank vůbec. Stačí přece obyčejný selský rozum k pochopení.

Mám hypotéku taky, na dvacet let. Dokonce od GE, tedy taky od  Američanů, shodou okolností to bylo letos v lednu osm let od kolaudace domu a počátku splátek jistiny. Výše půjčky byla do poloviny tržní ceny domu, znalecký posudek byl ale zhruba o třičtvrtě milonu korun ještě vyšší. Lehce si po vynásobení dosud zaplacených devadesáti osmi splátek spočítám, kolik že jsem jim už poslal zpátky, nehledě k tomu, kolik taky za vedení úvěrového účtu, správu účtu, pojištění, taky za platby na osobním účtu, který jsem si u ústavu musel založit i když už jsem předtím dva své účty u jiných ústavů měl. Nebudu-li do toho teď míchat úroky a polatky, počítám co jsme dohromady zaplatili, dali jsme už naší bance zhruba až šedesát procent toho, co nám půjčila.

Pozor, to není stěžování si, byl to normálně uzavřený obchod mezi námi a bankou protože to obě strany chtěly.

Napadlo mě ale, kolik by to za náš dům vlastně banka chtěla peněz v případě, že by jsme rozšířili řadu amerických neplatičů a museli se vystěhovat. Stát se může ledacos, ztratíme své příjmy a třeba to dojde tak daleko, že nás vypakují a dům je banky, přece s ním ručíme. Takových případů údajně v USA byly statisíce, aspoň podle toho, čím nás tady krmí. Bankám dluží špatní klienti údajně stovky miliard dolarů, nikde jsem se ale nedočetl, za kolik miliard jim tedy zůstaly ty zabavené domy.
Vezmeme-li v úvahu třeba můj domácí případ, nemůže banka přece na této transakci nijak tratit. Pokud bude chtít banka peníze kterých se jí teď kvůli špatným klientům nedostává, nic ji přece nebrání v tom, aby náš dům prodala znova a ztracený tok peněz si obnovila.
A teď jsme zřejmě u jádra problému. Dům nejde prodat. Údajně prý proto, že ceny nemovitostí šly díky krizi dolů.
Není to pravda, dům nejde prodat díky nenažranosti banky, která hypotéku poskytla!
Přece banka může nemovitost znovu nabídnout. Ale za kolik? V případě prodeje třeba dvacet procent pod současnou tržní cenou by se dům určitě celkem rychle prodal. No a v případě, že by chtěla banka pouze doplatit to, co měla dosud nasmlouvané se mnou        ( samozřejmě i s úroky), by zákazníci manažerům urvali ruce.
Pohodlnější, a hlavně výnosnější, je přece udělat kolem sebe kravál a potřebné peníze vyškemrat ze státní kasy, dá to určitě méně práce než se snažit domy prodávat. A ještě si přitom počkat až půjdou ceny nahoru a narýžovat na tom znova. Může někdo namítat, že problémy s placením hypoték v USA začly už dříve, nebyly tedy na domech zaplacené částky zdaleka v takové výši jako na tom našem. Pokud by se snad tímto chtěly banky ohánět, nezbývá než konstatovat, že ekonomové i s celým vedením zmiňovaných hypotečních ústavů zřejmě chodili do práce jenom pro výplatu. A pořádnou. Tím tuplem bych ze státní kasy nepustil ani cent !

Jsem rád že, se naše vláda nenechává strhnout, v současnosti v Evropě moderním, rozdáváním státních peněz na nějaké šrotovné za auta a podobné nesmysly. Konečně někdo pochopil, že daleko větší pomoc výrobnímu sektoru poskytne prodloužením doby splatnosti odvodů z mezd, prominutím lichvářského penále za pozdní úhradu, odvodem DPH až ji firma dostane a ne hned z fakturace, tedy tím, že necháme firmám nějaké peníze na provoz. Ještě více by tok peněz urychlilo, kdyby si vrácení DPH mohla nárokovat firma taky až tehdy, když ji zaplatí. Toto by bylo ještě účinnější.
Včera jsem četl odpovědi od deseti ekonomů na otázky, jak dlouho bude trvat než znovu začne ekonomický růst a kdy skončí krize. Mezi nic neříkajícími a stále se opakujícími různými frázemi a opatrnými předpověďmi se mi přece jenom jeden líbil.
Nejlepší názor, aspoň podle mého vidění, měl člověk mezi drtivou většinou našeho národa nanejvýš neoblíbený, a to generální ředitel ČEZu pan Martin Roman. Na dotaz kdy skončí krize odpověděl následující, cituji:

"Existuje jeden způsob, jak ukončit krizi prakticky přes noc. Nemají ho však v rukou vlády. Ani všechny vlády dohromady nemají dost prostředků na to, aby svými investicemi nahradily peníze, které si ve strachu z budoucnosti odloží stranou domácnosti a podniky. Jediný, kdo může krizi rychle ukončit, jsou média. Problémy se splácením hypoték bylo podle posledních statistik postiženo jen méně než jedno procento okrsků ve Spojených státech, převážně v Kalifornii, na Floridě a ve Washingtonu. Zprávy o tom však dokázaly rozpoutat paniku, která rozvrací světovou ekonomiku. Bez obnovení důvěry se ekonomika nevzpamatuje. A důvěru mohou obnovit jen dobré zprávy. Těch ale zatím vídám jen málo. Bojím se, že upadneme do bludného cyklu, kdy si média ve vlastní snaze přežít budou zvyšovat čtenost špatnými zprávami. Ty však krizi prohloubí a tak pořád dokola. Nejsem proto velký optimista. Bojím se, že zotavování bude pomalé. A pokud nezačne rychle, tak bude ještě těžší, neboť je daleko snazší podniky udržet v provozu než znovu rozjíždět po bankrotu."

Podle mého názoru to je konečně zase někdo, kdo pojmenoval věc správně, stejně jako náš prezident Klaus. Nedělejme paniku a buďme rádi za to jakou máme vládu, že nerozhazuje státní peníze tam, kam to není třeba.

Lubomír Králík