Tak tenhle výrok (snad nemusím autora uvádět), ten mi byl proti srsti už zamlada. Vždycky jsem o sobě měla mínění, že jsem docela chytrá holka - anebo, aby to nevypadalo jako samochvála, protože ta podle výroku jiného autora prý smrdí - no tak že nejsem docela hloupá holka.
Leč přibýváním let, vrásek, prošedivělých vlasů a ubýváním paměti , schopnosti se soustředit, učit a rozumět všemu, co na nás chrlí včetně všech sdělovacích prostředků kdekdo, jsem dospěla k závěru: nejsem chytrá holka. Ale chválím se, alespoň proto, že si dokážu tenhle fakt uvědomit a veřejně ho přiznat.No, ono mi totiž téměř nic jiného nezbývá.
Tak si představte: když už jsem se konečně vyhrabala z existenčních potíží a finančních nedostatků v tom smyslu, že si mohu dovolit i párkrát za rok zajet za hranice naší vlasti, radost z poznávání krás a mravů jiných zemí mě po čase upozornila ještě na další neschopnost být IN a OK. Nevím proč, ale všude se mluví jinou řečí než tou, kterou já tak perfektně ovládám. Proč? Nechápu. Čeština je přece tak zvučná, melodická, variabilní, příjemná ....... všude se pokouší na mně mluvit anglicky, německy, francouzsky, španělsky a považte! I rusky se lidi dnes domluví. Ale česky? Ani náhodou!
Jsem z toho tak nějak rozmrzelá. Zvlášť po mé poslední dovolené na Tenerife. Bydleli jsme v menším příjemného hotýlku, jehož terasy trčely přímo nad mořem. Měla jsem pocit, že jsme se , snad omylem, dostali do jakehosi penzionu pro duchodce - až na výjimky by se dala věková kategorie lidí kolem nás takhle odhadnout. Když ten můj civí na odhalené bujné trčící poprsí jedné té výjimky, asi tak dvacítky, usmívám se já na Sandokana v neoprénu a potápěčských brýlích. To pro vyrovnání sil. Vedeme potom debatu: Ta je má, viď? Usmívám se líbezně na miláčka . On nato: nojo, má. Ale Beruško, ty tvoje jsou mnohem hezčí, i když ....... Já vím. Ale klidně se dívej, já tě chápu.Odpovím stále ještě s úsměvem, ale asi v křeči, protože mi na to řekne. Nejsi ty nějak žárlivá? Asi jsem, ale abych nevypadala úplně jako česká Pipina - důchodkyně, opáčím pohotově: Jen se klidně koukej. Vždyť mně se taky nelíbi dědci v našem věku ale frajeři typu Sandokana.
No, to jsem si dala. Toho se ten můj chytil: Povidej mi o tom. Povidej, jak jsi vyváděla za mlada. Povídej, mi, co bys dělala s takovým klukem.
Nepovím. Ale vím. Koukal by ten kluk i ten můj.
Ale zpět k tématu - tedy k jazykové gramotnosti, či spíše negramotnosti.
Mluví na mně všemi možnými jazyky všude a vždycky, a já hezky odpovídám. Yes, ja, sí, da........ a pokyvuju zúčastněně hlavou. Koná se nadšení vyprávěčů, že rozumím. Situaci vždycky zachraňuje můj partner a spustí anglicky, německy i francouzsky - prostě tak, jak je třeba. A i když je jinak méně mluvný, tady boduje a stává se z něho interesantní hovorný a zajímavý muž. Chvíli mi to imponuje. Ale jen chvíli. Když si povídá čtvrt hodiny, půl hodiny..... a já stojím a přikyvuju, přestává mně to bavit a moje nervová soustava začne pracovat jinak, než bych si přála. Přestávám se usmívat, přestávám produkovat slůvka yes, ja, sí nebo da a snažím se odporoučet. V tu chvíli ten můj ze mně udělá úplného blbce a vysvětluje,že nerozumím, nemluvím...... no jednoduše, že jsem negramotná. Neumíte si představit to překvapení a údiv na tvářích debatérů, zejména když se dozvědí, že jsem z Česka.A že neumím jinak kváknout, než svou rodnou mateřštinou.
Tak jsem začala uvažovat, jestli pro tenhle svůj "hendikep" neomezím cestování po cizích zemích. Stresuje mně to. A zatím jsem nenašla způsob, aby tomu tak nebylo. Co je ale ještě horší? Dostala jsem pozvánku na konzert hradecké filharmonie - resp. na konzert dvou sólistů, klavíristů. Úžasné, nádherné, ohromující....... Mozart, Beethoven..... klavírní variace, pro mně, v nepředstavitelné rychlosti střídání, překládání a poskakování všech deseti prstíků po klávesnici . Po konzertě pozvánka na raut - a jak se tak pohybuju mezi plnými stoly s dobrotami a ochutnávám, popíjím a přitom pozoruju společnost, uvědomuju si, že téměř nikdo nemluví česky. A zase ta angličtina, němčina, francouzština...... dostavuje se naprosta frustrace, stres........
Ten vyvrcholi doma, když zasednu k pianu a pokouším se svými tupými a necvičenými prstíky prohnat klávesnici . Nejde to.
Nojo, nemělo mi být za mlada proti srsti "učit se, učit se, učit se". Těžko to už v tomhle životě doženu, i když se o to občas snažím. A tak jsem se rozhodla: když mi nejdou jazyky, naučím se ignorovat okolí, které je tak negramotné, že se se mnou nedokáže domluvit tou naší zpěvnou mateřskou řečí - češtinou.
Marcela Řezníková
