Ty pravé Vánoce

"A u štědrovečerního stolu už má Markéta od manžela nějakou zlatou  drobnost zabalenou v šustivém papíru. Prý aby mohla u stromečku zdobit,"  říkala mi Petra. Napila se kafe a podívala se na mě: "Řekni mi, co  děláme blbě?!"

Nevím, co děláme blbě. Vím, že kdybych si měla rozbalit dopředu jeden  dárek, abych mohla u stolu zdobit, musela bych si vyrobit  večerníčkovskou čepici z knížky, kterou jsem si sama vybrala, případně  bych si mohla na hlavu nalít pěnu do koupele a do ní zarazit voňavou  svíčku.

Nějak nemám štěstí na zlaté obdarovávače. Ale zase mám štěstí na jiné věci.

"Ježíšku, já ti tak strašně moc děkuju," křičela Skoropětiletá. "Přesně  tuhle panenku jsem si přála!" výskala a přiskákala ke mně. "Myslíš, že  to teď nebude vadit těm ostatním panenkám, když tuhle pojmenuju  Růženka?" Zakroutila jsem hlavou. "Myslím, že nebude." "Jupííí,"  odskákala juniorka zpátky ke stromku.

V průběhu večera křikem přivítala do svého majetku ještě novou  kombinézu, knížku s nálepkami, puzzle s princeznami, patery kalhotky,  barevný sprej a spoustu dalších drobností.

"Škoda, že mi Ježíšek nepřinesl ty stříbrnozlatý šaty a střevíčky a  korunku, kterou jsem si tak strašně moc přála," nakrčila nos a trošku se  zamračila. Ale jen na chvilku. Pak se tvářička znovu rozzářila. "Ale  táta říkal, že člověk nikdy nemůže mít všechno. Růženka je  nejnádhernější panenka, jakou jsem kdy viděla. Hned ji musím přinést  ukázat do školky. Škoda, že jsou prázdniny."

A tak to je. Člověk asi fakt nemůže mít všechno. Takže u večeře nehledám  šustivé papírky se zlatým šperkem. Stačí mi rozzářené oči dětí. Teprve s  nimi jsou to ty pravé Vánoce...

Magda Málková