Patřím mezi ty, kteří si rádi občas vzpomenou na některé příhody z dětství. Zrovna nedávno se mi při procházce prodejnou nejnovějších televizorů vybavila vzpomínka na náš panelákový obývák a v něm stojící televizor Tesla Orava.
Naše první bedna, kterou koupili rodiče na multiservis (tehdy jediná možnost splátkového prodeje). Že to nebyl barevný televizor vůbec nevadilo, vždyť přece komentátor nezapomněl zdůraznit v jakých barvách fotbalisté nastupují na zápas nebo krasobruslařky rozvlní sukýnky při kroužení piruet a Pyšná princezna byla beztak černobílá.
V tom krámě jsem se přistihl, že na chvíli popouštím uzdu myšlenkám a porovnávám, co mi na těch dnešních obřích ultratenkých panelech schází. Na první pohled se přece zdá, že jim neschází nic, že mají všechno, co požadujeme, že jsou to prostě dokonalé výrobky. Netrvalo dlouho a něco mě napadlo. Páni, vždyť vlastně žijeme v době, kdy dřevo a kámen jsou na výsluní. No jasně, Tesla Orava byla celá ve dřevěném skeletu, navíc navrchu správně široká, aby udržela postavený květináč s filodendronem. Tím pádem bylo vždycky postaráno o zajímavé chvíle, jakmile nastal čas v celém bytě zalít kytky. Ale ano, nikdy se přívodní kabel nevytahoval z elektrické zásuvky. Když se přelilo, tak se čekalo, až voda vyschne. To si ovšem musela dobře uvědomovat celá rodina, obzvlášť blížil-li se atraktivní fotbalový zápas. Uznávám, že asi díky tomu měla ta stará Orava nějaké ty mouchy – teda spíše mušky. I ladění bylo tak nějak impulzivnější. Obraz často skákal jako gymnasta na trampolíně, ale zvuk šel spolehlivě dál jako puštěný z rádia, které uvnitř bedny zapomněl elektrikář z továrny při letování spojů. Představte si to napětí, když začal jediný celovečerní film na jediném vysílacím kanále (který nastavoval zrcadlo pokleslým mravům západního světa) a náhodou nešlo skákající obraz ustálit otáčením magického kolíku, co byl vzadu dole na nejnepřístupnějším místě. To byly těžké chvíle, kdy domluva zpravidla nepomohla a ke slovu přišlo opakované plácnutí do boku nebo bouchnutí pěstí až kytka začala tancovat a obraz ustrnul jako vytesaný do kamene. Připouštím, byl to teror. U babičky na vesnici jsme televizi nemlátili, protože jsme byli poučeni, že za to nemůže. Pravidelně jak začalo v kravíně dojení, televize se pobláznila a obraz dělal psí kusy. Babička nás vždycky uklidňovala, že to, jářku, určitě za chvíli sedne, a že s tím nejde nic dělat, pročež ve drátech je kvůli tomu elektrickýmu dojení slabej proud.
Stará bedna nám měla přes ty ústrky vydržet mnoho let a také se tak stalo. Dnešní televizor už se nemusí bát fyzického násilí. Je spolehlivě nakonfigurován, aby vyhovoval ekonomickým zákonitostem a byl konzumován jen pár let. Návod k obsluze v padesáti jazycích je plný varování před právně nepostižitelnými vedlejšími účinky. Televizor už přestává být tím pravým členem rodiny. Je v každé místnosti, pomalu každé kapse. Žádný už není tak statný, aby se s dětmi podělil o rodinný příděl výchovných pohlavků. Letované spoje, co má uvnitř, jsou spolehlivě chráněny, aby se k nim nic nedostalo. Ani opravář, ani voda z kytek. Pravda, dnešní děti a televizory jsou možná vystaveny jinému útlaku - teroru nadbytku.
Luděk Prokš
