"Tatínek" M. Dvořák: pravda o pořadu Hledá se táta

Dostávám stovky e-mailů. Většinou od žen bez rozdílu věku, které se chtějí seznámit. Je ale mnoho pisatelů, kteří mi děkují, že se měli po tři měsíce na co dívat. Dostávám nabídky k sňatku, sexu, ale i posezení v čajovně.

 Nechybí gratulace k mému „vítězství“, že si mne Gabriela nevybrala. Jiní po mně chtějí peníze pro sebe nebo na pomoc osobě blízké, popř. peníze na „zaručené“  projekty. Lidi též chtějí poradit v oblasti investic a ptají se, jak se bránit světové krizi. Přirozeně dostávám i negativní e-maily. Vyskytují se urážky a výhružky. A tak bychom mohli pokračovat…

Ale  ve valné míře dostávám otázky k pořadu samotnému. Na všechny e-maily  se snažím reagovat (na ty, které mají hlavu a patu)  – stojí mě to sice několik hodin denně, ale považuji za slušné za e-maily přinejmenším  poděkovat. Myslím si ale, že je mnoho dalších lidí, kteří pár „dodatkových“ informací uvítají – takové, které v tv nezazněly a mnohdy přirozeně zaznít nemohly  (peníze a sledovanost jsou teprve až na prvním místě), ale divák si je za tříměsíční „sledovací“ práci zaslouží mít. To je ten hlavní důvod, proč jsem se rozhodl vyjádřit pár poznatků k pořadu.

Dle mých informací a informací od Gabriely nebylo snadné sestavit tři „týmy“ nápadníků – ne každý je logicky schopen natáčet několik týdnů v řadě s minimální pauzou. V pořadu byl  jen zlomek nápadníků, které si dámy skutečně pro natáčení vybraly (na kameru proběhlo divadlo ve formě prohrabování se dotazníky).

Lidé se ptají proč jsem se přihlásil zrovna já a jsem obviňován z toho, že jsem se chtěl pouze zviditelnit a že mi o Gabrielu vůbec nešlo. Přitahuje mě to, co je netradiční (ať už je to jako v tomto případě seznámení nebo cokoli jiného), nemám v Čechách klienty a podřízené, proto jsem si to mohl „dovolit“. Každý z účastníků včetně Gabriely musel počítat s tím, že šance na seznámení je více než minimální a byla by neuvěřitelná náhoda, kdyby Gabriela v pořadu našla životního partnera. Každý ale věděl, že pokud to nevyjde, ozvou se diváci a je tu další možnost seznámení…

Já věděl už od prvního dílu, že je nereálné, abych s Gabrielou byl –  kouření, neochota se stěhovat, naše dominantní povahy. Proto nezastírám, že jsem pořad pojal tak trochu jako zábavu, forma dovolené, relax od práce (zároveň měl pořad nějaký scénář, my byli vázáni smlouvou a odstoupit snadné nebylo     –  podotýkám, že jsem k odstoupení neměl důvod).

Nad čím jsem se ale více než pozastavil je jedna věc – mnoho lidí si myslí, že jsme si díky pořadu vydělali „velké“ peníze. Viz. věty typu: „No jo, co ti lidi neudělají pro peníze!“ Nesmysl. Je logické, že jsme si je nevydělali. Konkrétně se jednalo  o  několik set za natáčecí den na veškeré náklady, takže mnozí (a že jich nebylo málo) byli i v mínusu.

Maminky měly fixní sumu. Nemám od nich svolení na prozrazení sumy, ale snad se neurazí, když napíši, že u nich se jednalo o několik tisíc za celý projekt – samozřejmě natočily materiálu nejvíce z nás všech a stálo je to mnoho energie, nervů a o času ani nemluvě.  A tak mimochodem – na poslední natáčení spolu s panem Semelkou nepřijeli všichni – moc jsem se nedivil. „Tatínci“ byli ze všech možných koutů – na pokrytí nákladů v tomto případě spojených s cestou jsme dostali hrneček s nápisem „Hledá se táta“.

Otázky na Naďu a Janu nechávám bez odpovědi – viděl jsem je pouze jednou na závěrečném natáčení, znám je tudíž stejně jako divák pouze ze sestříhaného pořadu.

A u střihu zůstanu. Střih udělal přirozeně své, jinými slovy vše – údajně bylo natočeno na třináct dílů,  jen co se naší skupinky týče, okolo 300 hodin materiálu (300 hodin našeho soustředění, nikdy jsme nevěděli co se ve finále v televizi objeví, tak jsme museli být neustále ve střehu). Není asi snadné vybrat to „nejdůležitější“ a poskládat vše tak, aby to mělo hlavu a patu. Přitom je nutné mít co nejvyšší možnou sledovanost – nabízí se otázka, zda-li střih byl vždy na „naší“ straně (cílem pořadu údajně nebylo nás ztrapnit, na což jsme byli několikrát upozorňováni a zároveň ujišťováni). Odpověď je jasná… Z mé strany se v žádném případě nejedná o stížnost, je to pouze konstatování holého faktu.

Přiznávám, že se mě trochu dotklo, že rozhodování na letišti bylo sestříháno tak, že z toho vyplynulo, že jsem se ani nerozloučil. Není to pravda. S Gábinou jsem se objal, zároveň předal dárek pro ni na památku (moje maličkost ve skle ve formátu 3D), dárek k narozeninám pro Dominika a stejně tak dárek pro Daniela, aby mu to nebylo líto (paradox je ten, že Radim v Tunisu předal Dominikovi  dárek, který byl ode mne určen pro Daniela  – když jsem to viděl v televizi, tak jsem málem spadl z křesla – moc bych chtěl věřit tomu, že jsme měli oba stejný dárek a že to byla jen náhoda). Rozloučil jsem se s částí štábu (část byla někde na letišti s Radimem, dětmi a tchýní). Bylo třeba natočit můj odjezd, proto jsem logicky odjel. A jen taková vsuvka:  vyloučení po návštěvách u nás šlo udělat jinak – přijet s kufrem z Wroclawi na otočku na letiště s kufrem na pár minut bylo strašně příjemné…

Pokud se jedná konkrétně o mně, tak já mohu být za mnoho situací vděčný, že se v televizi neobjevily (např. jsem se opil ve sklípku, usnul, při buzení pozvracel, uklouzl, umazal se od všeho možného i nemožného – úklid obstarala produkční, za což jí ode mne ještě jednou patří velký dík, a následné postarání se o mne od všech až do následujícího rána).

Výlet Gábiny ke mně do Wroclawi:  Byl jsem požádán, aby se na kameře objevili nějací Poláci, dále ať štábu zařídím hotel, ať zařídím program - s organizací nemám sebemenší problém a tak jsem rád pomohl - byť najít restauraci, kde můžeme zadarmo natáčet nebylo vůbec lehké. Vše jsem naplánoval po domluvě se štábem i časově. Bohužel jejich příjezd byl tak o dvě hodiny opožděn.  Když jsem na ně apeloval, že tedy musíme nejdříve tam a tam - tak mi bylo řečeno, ať organizaci nechám laskavě na nich - jenže zapomněli, že jsem vše domlouval pod svým jménem a zároveň kolegové z práce měli domluven křest dítěte a čekat nemohli - to též nikoho moc nezajímalo. Vím, že produkce má rozpočet na každou akci. Řekl jsem produkční, že to co bude nad rozpočet, že zaplatím a že ať nechce peníze za jídlo v restauraci po lidech, které jsem pozval. Načež mi produkční řekne, že vše - celý pobyt Gábiny hradím já. Ne, že bych si to nemohl dovolit, ale přišlo mi to absurdní a trapné - zařiď, zaplať - pokud bych na to nekývl a nezařídil - tak by se v televizi jistě objevilo, že Miloš nechal dva dny Gábinu v bytě na pohovce a ne, že "chybovala" produkce (nevím, zda-li to byl styl - čím více ušetříme, tím více Real TV vydělá - nechci nikomu sahat do svědomí). 

Ještě pár vět k vlastnímu natáčení - to jak vše bylo na 100%, to víme pouze my "účastníci" a 95% ví štáb, s tím ale každý musel počítat, každý "účastník" šel s kůží na trh dobrovolně a mohl pouze se zatajeným dechem očekávat, co z veškerého natočeného materiálu bude v televizi použito. To, že jsme my "účastníci" byli i mnohokrát ovlivněni dohady a neshody a organizačními problémy štábu, to je také logické a i s tím se člověk musel vyrovnat - ponorka a únava se na všech projevovala, bylo to pro všechny náročné (mnohdy byl takový časový pres, že jsme natáčeli od brzkého rána až např. do tří do rána - technické problémy, úmorné neustálé čekání na pohodě "účastníků" rozhodně nepřidá).

Závěrem je ale potřeba říci, že jsme si všichni užili mnoho legrace a zábavy, zažili něco „jiného“. Divákům děkuji za pozornost a přeji všem příjemné svátky.

Miloš Dvořák