(Vesmír nám zatím ještě čas pohlídá... )
Stojím na ostrůvku na Autobusovém nádraží Florenc a čekám na svůj (před)vánoční autobus. Přímo přede mnou září světlem nová budova nádraží, pýcha to Florence, jež ji má zařadit do rodiny vyspělých autobusových nádraží světa.
Autobus nějak nejede (neboli, jak řidiči říkávají, nenajíždí). Zatěkám tedy očima k hodinám na průčelí nové haly – a NIC!
Podivné. Znovu analyzuji tenhle prožitek. Jak je možné, že mozek nepředkládá mému vědomí potřebný časový údaj, ale jen prázdnou stránku?
Znovu zírám na hodiny, tentokrát vědomě a soustředěně. Je tu něco divného... Jsou podsvětlené, takže vidět na ně je. Ciferník tam je... Čárky místo čísel také... HA! Chybí ručičky!
Medituji nad tou záhadou. Zatím přijíždí můj autobus, nakládá mě a transportuje na Vánoce. Záhada zůstává nevyřešena.
Po Vánocích se vracím na stejné autobusové nádraží, avšak ještě za denního světla. Noří se vzpomínka a já jdu obhlédnout podezřelý časoměr. Nový, šedý, docela hezké minimalistické provedení v klasickém stylu... ručičky to MÁ!!! Taky šedé, pouze v jiném odstínu.
Ponuře medituji nad tou záhadou. Vybavuji si, že v setmělých předvánočních pražských ulicích jsem již podprahově registrovala podobný jev: osvícený ciferník, ručičky neviditelné. Zdá se tedy, že jde o fenomén, který se povážlivě rychle šíří!
Tu mými neurony coby elektrickou sítí proběhne záblesk náhlého pochopení: hodiny, které skryjí své ručičky, nás staví do záměrného bezčasí! A lidská společnost je bytostně závislá na čase, který si sama ustanovila – času, který začíná 0:00 a končí 23.59 a je po celém světě hezky úhledně rozdělen do příslušných časových pásem.
Na tom přeci závisí chod lidské civilizace!
Takže další vzpoura strojů. Bojkot těch dvounohých nepříjemných tak snadno rozbitných a vytočitelných opoidních stvoření! Pokus zničit lidstvo chaosem absolutního bezčasí, zamést zbytky a převzít vládu nad světem.
Teď už se mi to vše krásně propojuje. Myslíte si, že je normální, když apoštolové
z disciplinovaného autority respektujícího středověkého orloje několik hodin křepčí stále kolem dokola? Očividně vítězný tanec? Ne, je jasné, že něco shnilého je ve státě českém a na celém světě.
Skončíme špatně (neboli pěkně po anglicku, we are doomed!)... Bezčasí je vražda pro tvory, kteří si před sebe staví pořád další úkoly, co jim mají dokázat jejich vlastní cenu, mají každý den rozplánovaný po hodinách a bez času na mobilu nebo postaru na hodinkách začínají šílet... Lidská společnost se zastaví, zamrzne a rozpadne na prach, ze kterého prý vzešla. Tak jen po rok 2010 a dál ani krok!
Tu mé depresí nasycené neurony zakoušejí další, tentokrát blahodárný výboj.
Tenhle čas je sice náš, lidský – ale existuje ještě další čas – ten vesmírný. Stálý, nepodplatitelný a z pohledu jediného lidského života neúprosně neměnný. Ten, kterým se naši předkové řídili dříve, než si vyrobili svůj vlastní „menší“ čas a zavřeli ho do těch prožluklých chronometrů. Ten čas, ze kterého se ani přes náš „lidský“ čas nedokážeme vymknout, který stále měří roční období i lidské životy i životy celých říší a fáze téhle planety ve svém nesmírném vesmírném tanci nebeských těles.
A na tenhle čas my lidé nemáme, ten vlastní nás. Ale natožpak si na něj mohou přijít ty poťouchlé časoměřiče!
Ať se tedy klidně všechny časostroje zastaví! Slunce si bude dále neústupně vycházet ve svůj pravý čas, měsíc se ukáže, když se to od něj očekává, a nikoli jindy, a hvězdy na nebi se budou dále seskupovat tak, abychom na ně mohli pohlédnout a poznat v nich tvar souhvězdí, která jsme pro svou potřebu pojmenovali.
[vsuvka o jinakosti
V této souvislosti je zajímavé zamyslet se nad postavením slunečních hodin. Jsou lidským strojem – ale úzce spolupracují s nebeským tělesem. Jsou povážlivě rozkročené mezi oběma světy! Pro koho se asi rozhodnou? – pro své soudruhy stroje nebo pro nesmírnost vesmíru?
Opravdu těžké pro toho, kdo se nevejde do zavedených škatulek a je přesto nucený se někam zařadit. Myslím, že odnynějška mají sluneční hodiny mou vřelou sympatii!]
A tak moudrý vesmír zastaví destrukci téhle civilizace, i když je v jeho hvězdných očích jen zrnkem písku. A na Nový rok slunce vyjde tak, jak má – a ani tančící orloj mu v tom nezabrání.
Ale myslím, že nějakou chvilku budu přeci jen s podezřením pozorovat své hodiny a hodinky. O čem tak asi přemýšlejí? (Zase po anglicku, what are they up to?)
Tak nás řád vesmíru, ze kterého jsme vzešli, zase jednou zachránil. Můžeme bujaře vstoupit do nového roku a pak klidně usnout – vesmír to za nás (zatím ještě) pohlídá.
(Tedy doufejme............)
Tak PF 2010!!!
Vlasta Lišková
