Představte si chlebíček. Velký nádherně obložený šunkový chlebíček. A jak ho prodavačka v mléčném baru podává jedné malé holce přímo do ruky. A ta holka se, tak jak tam stojí s ostatními dětmi, do chlebíčku zahryzne. Ááá, pozor! Kůrka veky poněkud odolává…. Zakousne se důsledněji a škub!! Veškerá načančaná obloha je rychlostí blesku katapultována z chlebíčku na podlahu, odkud je na botách spolužáků okamžitě transportována na ta nejméně vhodná místa celého mléčného baru.
Tak to jsem já. Ta malá holka samozřejmě. Ne ten chlebíček. I když… ta velká obloha…Ne, ne. To nic. Toho si nevšímejte. Abych to zkrátila. Chtěla jsem vám touto nepatrnou historkou z dětství jen naznačit, že „jsem“ dítě štěstěny a že mám ráda obložené chlebíčky.
A taky čokoládu. Na jednu vzpomínám dodnes. Bylo to v první třídě, když jsem jednoho dne byla během vyučování odvolána do vedlejší II. B, abych tam svými početními znalostmi pokořila jednoho z vyvolaných žáků.
Abyste správně pochopili celou situaci. Do II. B chodila moje starší sestra Jarka. A její učitel byl proslulý tím, že k umravnění žactva neváhal použít jakoukoliv středověkou metodu. Jedním z jeho oblíbených triků, když někdo neuměl počty, bývalo vyslání poslů z jeho třídy do nižšího ročníku za účelem přivedení nějakého naverbovaného mrňouse dobrovolníka. Jeho jediným úkolem bylo zodpovědět početní úlohu jednoduchého typu, čímž byla splněna podmínka zahanbení vyvolaného nezbedníka a pak už jen stačilo opustit třídu se sladkou myšlenkou na čokoládu přislíbenou již zmíněným panem učitelem.
Vraťme se tedy do mé třídy, do I. A. Během pokojného vyučování se z ničeho nic rozrazily dveře a do učebny napochodovala má sestra Jarka s kamarádkou Janou. Dvě největší holky z II. B. Spěšně něco šuškají učitelce. Pak sestra pohledem rentgenuje třídu, až její oči spočinou na mně. „Jitko, pojď!“ zvolá nesmlouvavě a já poslušně opouštím místnost. V psychickém transu předstupuji před druháky. U tabule stojí rudohlavý kajícník Zdeněk a mlčí. Mlčí, protože neví, kolik je 7+2 a trpělivě čeká na svou definitivní potupu, kterou mu mám uštědřit já svým matematickým výkonem. Učiteli už na tváři pohrává úsměv, už se nemůže dočkat, až zvolá na Zdeňka: „Vidíš, i žákyně první třídy zná odpověď! A ty to, Zdeňku, nevíš!“ Řada je na mně: 7+2= … Začíná mi docházet kyslík. Kdyby to bylo 7+3 nebo 6+2, ale tohle! Nejtěžší příklad na světě! Stojím tam, přešlapuji, měním barvy a mlčím. Úplně stejně jako Zdeněk.
Už si nevzpomínám, jak jsem se dostala z učebny ven. Útržkovitě si jen vybavuji, jak mi celá třída včetně pana učitele napovídá stále hlasitěji a hlasitěji a jak kýženou číslovku vyslovím teprve ve chvíli, kdy už to vypadá, že budu podezřívána z hluchoty. Pak ještě slyším pana učitele, jak říká něco ve smyslu: „Vidíš, Zdeňku, dokonce žákyně první třídy zná odpověď,“ a jak dodává, že mi musí za odměnu koupit čokoládu. Mimochodem já na tu čokoládu pořád čekám, víte, pane učiteli?
Jitka Petlachová
