Tak se mi tu žije

Jednoho dne jsem se vzbudil s bolavým zubem. Že já jsem zase prošvihl ten termín k zubaři?

 Před půl rokem jsem se šel k němu objednat. Šel jsem raději osobně, abych to v pohodě vyřídil. Nejprve jsem chtěl zaklepat na dveře, ale tam bylo napsáno – NEKLEPAT! Tak jsem čekal. Po půl hodině vyšel z ordinace pacient a dalších deset se tam hrnulo.

Vy nemáte lísteček? - zeptala se sestra.

Tak to musíte až nakonec!

Chci se jen objednat - řekl jsem potichu celý přidušený mezi  pacienty. Ono, když jde o zuby, zjistil  jsem, lidé neznají bratra.

No, přijďte za čtyři měsíce – řekla sestra a datum mi chtěla napsat na lísteček. V tom zazvonil telefon.

Počkejte chvíli, hned to vyřídím.

To jsem na tom byl ještě dobře.Protože jsem nebyl na křesle s otevřenou pusou a hlavou dolů, když si lékařka připravovala pacienta, aby měl(a) pohodlí.

Když sestra vyřídila ještě další čtyři telefonáty, zcela pochopitelně zapomněla, co jsem chtěl. A hlavně daný termín už mezitím přes telefon obsadila, takže mi jej  posunula ještě o dalších čtrnáct dní dozadu. Přesto jsem šťasten odcházel s úsměvem s ordinace, což ostatní pacienti zjevně vůbec nedokázali pochopit a raději mě ještě zmlátili.

No, a teď tu sedím doma. Pět měsíců pryč a já to prošvihl. Zub mě ale bolel tak šíleně, že jsem se rozhodl zajít k zubaři ihned.

Mezitím volal bratr, že potřebuje půjčit peníze. Slíbil jsem mu, že ano – ale musím ještě zajet do bankomatu. No, nebylo to úplně přesně tak. Nejprve jsem mu řekl, že už mu nic nepůjčím. Ale když prohlásil, že jsem pěkný zmetek, tak jsem se nechal obměkčit. Slíbil jsem mu, že se mu ozvu a na kole se rozjel k bankomatu a pak k zubaři. Mezitím se bratr ještě pětkrát dovolal, kdy že se mu to ozvu. Že potřebuje ty peníze, protože mu dochází na telefonu kredit. Důrazně jsem zdůraznil, že se mu ozvu sám, ať mi určitě teď nevolá. Zamkl jsem si kolo a šel k zubařce v poschodí. Tam mne však uvítalo prohlášení, že je momentálně dovolená a že přijede za tři týdny a že pohotovostní případy bere vedlejší kolegyně. Ani mi nepřišlo podívat se ještě po lidech, kteří tam ze zvyku stále čekali a přešel jsem vedle, ke kolegyni, kde – k mému údivu – nebyl nikdo. Ten mě měl ale brzy přejít. Když se otevřely dveře a uvnitř také žádný pacient nebyl, začalo mi to už být, mírně řečeno, divné.

Co tu chcete?

Bolí mě zub- řekl jsem zničeně, protože jsem opravdu zničený byl. Sestru jsem však tím viditelně rozveselil.  A ta, když to řekla dál doktorce, smály se obě ještě hodnou chvíli. Náhle sestra zvážněla:

A proč si nejdete ke své lékařce?

Když jsem jí odpověděl, že je na dovolené a mě to opravdu bolí, při pohledu na vedlejší čekárnu plnou lidí  na chvíli sice znejistěla, ale pak se otočila k doktorce a vysvětlila jí to.

To už jste dneska třetí! – vyskočila ze židle doktorka.

Na logickou otázku jsem asi zcela nelogicky odpověděl, že mě to opravdu bolí, načež se doktorce postavily vlasy na hlavě a suše řekla, ať si za pohotovost připravím devadesát korun. Jaké štěstí, že jsem byl v bankomatu! Zlatý bratr.

Zavřely se dveře. Holky si potřebovaly něco říct. Zřejmě je to rozrušilo, protože i přes dveře jsem slyšel něco o nevychovanosti pacientů, specielně mojí.

Tak pojďte, sedněte si. Kde vás to bolí?

No, čekal jsem všechno, jen ne perfektní ošetření, ale opravdu jsem ho dostal. Doktorka kolem mě kroužila s vrtačkou v ruce jako kouzelná čarodějnice a sestra mi pro jistotu držela hlavu a ruce mi připevnila pro jistotu jak Schwarzenbergovi v Total recall. V tom zazvonil můj telefon, který jsem prozřetelně  přepnul na tiché vyzvánění. Jediný, kdo mi mohl v té chvíli volat, byl pochopitelně můj bratr. A když jsem pak později vyšel ven a zavolal jsem mu, rozčílil se na mě, že jsem ho dostal do pěkné bryndy, protože si  ještě nemohl dobít kredit a musel si někomu říct o telefon a zavolat mi, protože nevěděl, na čem je. Zato já to hned věděl, jakmile to tiché vyzvánění začalo a ještě tak dvě minuty pokračovalo.

Takový hrůzný zvuk jsme tady teda ještě nikdy neslyšely! – pustily se do mě obě a doktorka přitom máchala puštěnou vrtačkou nad hlavou, z čehož na mě přicházely mrákoty.

Byl jsem nakonec rád, že jsem venku. Jenom bratr nechápal, proč jsem mu dal o devadesát korun méně, než chtěl. Vlastně to bylo o něco víc míň. Musel jsem si dát ještě panáka.

Martin Pospěch