Souvislosti mezi globální a osobní krizí

Ze všech médií na mě útočí slovo krize. Ale, jak to s ní vlastně je? A co s tím mám já dělat?

Když krizománie začala, zmobilizovala moji společenskou angažovanost a opět jsem začala zodpovědně číst články pod titulky v médiích. Začala jsem opatrně, protože už jsem se opakovaně nechala napálit, kdy jsem četla poctivě všechny možné dostupné příspěvky k nějakému tématu, abych byla co nejorientovanější. Nakonec jsem však vždy nejprve nevědomě a pak už s gustem začala hrát hru „Kolikrát najdu stejnou větu včetně spojek v různých článcích? Konečného skóre jsem se nikdy nedobrala,. protože ještě před případným rozuzlením jsem to vzdala a opustila časožrouta „ Informace lidem“. Ale Krize je mocné slovo a tak jsem začala číst. Tentokrát však kromě hry „Jak dokázat napsat denně článek ke žhavému tématu a působit stále aktuálně, orientovaně a seriózně“ mě zaskočila hra „Krize u nás je či není?“. Je hlásána i popírána - pokud nepropadneme panice…No co já vím. Ekonom nejsem a portfolia autorů svědčí o jejich kompetenci se k danému vyjadřovat…Jsem zmatená a tak články pod názvem spojených s Krizí zase přestávám číst. Opět vzniká apatie ke zpravodajským informacím.
Ovšem dnes ráno jsem sama ve své hlavě uslyšela „Ježíšmarjá, to je krize“. Stačilo zaspat o deset minut, zakopnout o psa nerušeně spícího uprostřed ranního chaosu, upustit hrnek čaje s medem, vytřít podlahu v kuchyni, dvakrát syna upozornit na to, že tričko stále nemá oblečené standardním způsobem, dceři třikrát říct, jestli si vzala tu svačinu, aby ve výtahu pravila – mami, dala jsi mi tu svačinu?, sobě nestačit nanést žurnálový obličej na obličej a završilo se to dobře utajovaným objevem, že synek ze školy nedonesl rukavici již z pátého páru, v šuplíku už další nejsou a venku je -  světe, div se - mráz. V tomhle okamžiku se mi z úst dralo hysterické vysoké Cé a hlavou letělo– tak tohle je krize! Myslím, že to byl mateřský pud – či pud sebezáchovy, co zavelel - hlavně fyzicky netorpédovat děti, nezhroutit se a přežít tohle ráno! Velmi těžce (ale poměrně rychle, asi vzhledem k tomu, že ve hře byly pudy) jsem vzdala představu, že synek cestou do školy nezmrzne, dceři hladem nenaruším její ideální stravovací režim,že přijdeme kamkoliv včas. Vzdala jsem představu,že budu tou příjemnou elegantní maminkou vedoucí veselá dítka v naprosté idyle do školy a pak s úsměvem vpluji do pracovního procesu s BéBé sušenkama a chápavým úsměvem. Vzdala jsem svůj sen o ideálním příjemném ránu a smířila se s tím dnešním. Jak jsou rána krásná, tak jsou taky normální a potom velmi nepovedená. A to se prostě pořád takhle točí. Stačí pouze přežít, nejlépe s úsporou marné energie věnovanou do představ, že takhle to nemělo být, že to chci jinak, že je to nespravedlivé.
Cestou v tramvaji jsem pak přemýšlela, jak to je s tou globální krizí. Je či není? Resumé v okamžiku výstupu na refíž  bylo: Pokud krize skutečně je či bude, rozhodně to sama poznám, protože krize je prostě krize a nebudu k tomu ani potřebovat hlas Velkého zpravodajce. Jen by stálo za to si zapamatovat „poučení z krize“ dnešního rána. Krize se stává, je to normální stav běhu věcí. A smysluplné  je nezlikvidovat (momentálním) vztekem druhé i sebe a energii vydávat životaschopným  směrem, tj.zmobilizovat se k přežití, počkat až to přejde a nezatěžovat se myšlenkami, jaké by to bylo, kdyby to bylo, protože ono to je a pak to totiž zase přejde a bude další ráno, další den a my v něm . Přeji pěkný den.

Marie, dnešního dne Statečná