Soukromá prestižní škola

Když jsem při návštěvě svých rodičů zjistila, že i můj otec propadl serveru sdružující spolužáky všech koutů a škol naší vlasti, napadlo mě, se po nějaké době podívat i do naší třídy. Z nástěnky to řvalo na všechny strany. Po roce je to tu zase. Třídní sraz od střední školy. Po loňské zkušenosti jsem byla k přihlášení obezřetnější a rozhodla se, řádně si účast rozmyslet.

Přece jen, nechápu, že zrovna naše třída má potřebu se sdružovat  každoročně. Aby bylo jasno. Střední škola, do které jsem v devadesátých letech nastoupila byla školou soukromou, zřízenou rok před mým nástupem. Jako studentům ekonomicko-manažerské školy nám bylo během celých čtyřech let vštěpováno, že studujeme na prestižní škole a v našich řadách jsou již nyní budoucí manažeři nadnárodních firem, skvělé účetní, které si založí vlastní živnost…a myslím si, že náš pan ředitel si mezi námi vyhlédl i budoucího ministra financí.

Hned po půl roce bylo jasné, že nepatříme mezi výběr z bobulí, ale jsme docela slušná směs všech, toho času na trhu dostupných, odrůd. Aby bylo jasno, mluvím jen o naší třídě. Byli mezi námi tací, kteří opravdu chtěli studovat ekonomii a jejich rodiče pevně věřili, že právě jejich dítě získá to nejlepší vzdělání na nové soukromé škole, která si svoje jméno teprve buduje. Pak tam byli ti, kteří snad ani toliko nevěřili, že právě tahle škola, je to nejlepší, ale kteří z nějakého důvodu nebyli přijati na uznávanou obchodní akademii ve vedlejším městě a než skončit na rodince nebo na průmyslovce, tohle je menší zlo. Do této skupiny jsem patřila i já. Připomínám, že jsem byla poslední „silný“ ročník, za nás se otevíraly tři třídy!, za nás se na střední školu skládaly ještě přijímací zkoušky! Kde že loňské sněhy jsou… Třetí skupina přijatých spolužáků tam byla za trest. Nic proti, ale tak nějak jsem si časem potvrdila, že soukromá škola byl sen podnikajících a prosperujících rodičů, kteří si za prvé „mohli dovolit“ studium na této škole, a za druhé o tom, co bude jejich dítě dělat zkrátka rozhodují oni! V tomto složení jsme přežili celé čtyři roky, získali potřebná maturitní vysvědčení, aby za nějakých šest let škola svoji působnost ukončila.

V myšlenkách jsem se znovu vrátila  třídy, prohlédla si všechny spolužáky lavici po lavici a přemýšlela, jestli je návštěva třídního srazu vážně dobrý nápad. Nebyli jsme úplně nejlepší kolektiv. Stále jsou mezi námi tací, do kterých máte potřebu se navážet i po 13 letech a některé dámy se prostě nesnesou ani nyní, i když už si nemají co vyčítat – kráska má pupek a ošklivka výbornou plastiku.

Zamyslím-li se, tak jsme svoji působnost na škole učitelům řádně okořenili. Různorodý kolektiv zapříčinil různorodé, ale velmi upřímné reakce na kvalitu vyučujících. Hned v prvním ročníku jsme při hodinách českého jazyka uváděly, v tu dobu ještě jen čistě dámský kolektiv, do rozpaků mladého pohledného češtináře. Ve druhém ročníku se rozhodli naše řady obohatit o chlapce z vedlejší třídy, snad, že chtěli zmírnit naše přímé, ale asi velmi nepříjemné vyjadřování, to se ovšem minulo účinkem a kolektiv vykvetl do krásy. I díky tomu odcházela nová češtinářka po své první vyučovací hodině s brekem. Z milé nadšené učitelky se tak obratem stala nepříjemná kráva, která bohužel neměla přirozený respekt a my jsme ji to dali náležitě sežrat. A od té doby se to s námi vezlo. Vyučovat v našem „vytříbeném“ kolektivu byl pro mnohé  očistec, avšak tak nějak přirozeně se podle hluku v naší třídě dalo rozpoznat, zda je učitel dobrý,  či je jeho výklad o ničem. Zatímco na léty prověřených gymnasiích byli spíše starší páni profesoři s různými úchylkami, náš učitelský sbor kvetl mládím – čerstvými absolventy VŠ, kapacitami z oboru – kteří ale nevěděli jak látku vyložit a penzisty, kteří byli rádi, že o jejich znalosti má ještě někdo zájem.

Nikdo z učitelů nebude na sraz pozván. Někteří již možná o sobě neví, jiní nechtějí vědět o nás a o některých nechceme vědět my. Tak proč si kazit večírek. Začínám tušit, že na sraz půjdu. Oproti loňsku by měly dorazit nové tváře. Minimálně dvě. Na sraz se začínám těšit,…i když nevím….stále si říkám:“Copak ti loňská zkušenost nestačila?“

Tak já si to ještě rozmyslím.

Lucie Lohynská