Smůla nebo štěstí?

Mým životem se jako modrá stužka proplétá smůla, každá i sebemenší radost musí být okořeněna aspoň malou smůlou, i kdyby to měl být jen rozbitý nejoblíbenější hrníček.

Ale já jako věčný optimista, si stále říkám, že přece se to musí někdy podařit na poprvé a bez komplikací a svým způsobem to vyšlo, i když komplikacím jsem se nevyhla. Když jsem zjistila, že budeme mít děťátko připadala jsem si jako ten nejšťastnější člověk na světě, ale ouha už od druhého měsíce jsem zvracela tak, že jsem skončila v nemocnici na kapačkách, protože jsem nebyla schopná nic sníst ani vypít. Po  měsíci jsem si naivně myslela, že už je všechno v pořádku a statečně nastoupila zpátky do práce (nebudu se přece povalovat doma, to bych se nudila) nebyla jsem v práci ani celý den a skončila znovu v nemocnici a znovu na kapačkách (našemu drobečkovi se evidentně v práci nelíbilo). Po této druhé zkušenosti jsem návrat do práce vzdala. A doufala jsem, že veškerou smůlu jsem si definitivně vybrala, ach jo já jsem, ale naivní optimista.

Bylo krátce po novém roce a náš brouček měl ještě měsíc a půl na to si užívat v bříšku, ale asi už ho to tam nebavilo. Celou noc mi bylo tak nějak divně, ale nic mě nebolelo jen mě tlačilo pod žebrama, asi se ten náš drobek nějak špatně otočil nebo jsem něco špatného snědla, kvůli tomu přece nebudu manžela budit, vstává v 5 ráno do práce, tak ať se trochu vyspí né. Když se vzbudil a viděl jak je mi zle a jsem celá zelená, sbalil mě a rovnou do nemocnice. Z centrálního příjmu mě poslali rovnou na porodnici. Když se přišla sestra podívat, kdo je to tam otravuje v 5 ráno, tak hned spustila, cože 34 týden to je ještě brzo, to nebudete rodit, to máte chřipku, běžte domů ještě nám tady nakazíte maminky. Naštěstí můj strach o našeho drobečka převládl (a jak popisoval později manžel „z mojí mírné tiché ženušky se v tu ránu stala dračice“) a já spustila, že se odtud nehnu dokud se na mě nepodívá doktor a že je mi úplně jedno co si milostivá myslí. Vzápětí se objevila jiná sestra, která hned začala “pojďte maminko, změříme tlak, poslechneme miminku srdíčko a pak uvidíme“ A vidělo se ve chvíli, kdy mi sestra změřila tlak „218/138 volejte panu primáři máme akutní příjem“.

To byla v podstatě poslední věta, kterou si já sama pamatuji, zbytek jsou jenom útržky a to co mi řekli, že se dělo. Injekce, kapačka, převoz na sál, operace, probuzení po operaci, už nebylo 6 hodin ráno, ale 3 hodiny odpoledne, přišel primář a konečně jsem se dozvěděla, že můj chlapeček i já budeme v pořádku. „Víte přišla jste v podstatě za 5 dvanáct měla jste těžkou formu preeklamsie a máme i podezření na help syndrom, vypadalo to že vás nezachráníme“ jako by na mě mluvil španělsky jen jsem na něj koukala, poslouchala lékařské termíny a jediné, co mě zajímalo bylo, kdy se budu moct podívat na Vojtíška. Když jsem pak uviděla v inkubátoru ten dvoukilový uzlíček, obrečela jsem to. A přiznám se, že to obrečím pokaždé, když se na to kouknu na videu. A pokaždé si znovu uvědomím, že všechna ta smůla v mém životě byla k něčemu dobrá, vždyť jsem si ji všechnu vybrala a když jsem to potřebovala nejvíc tak jsem měla obrovské štěstí, žijeme a z dvoukilového uzlíčku je čtyřletý raubíř, bez jakýchkoliv zdravotních následků. Už prostě vím, že moje cesta k cíli je vždycky trnitá, lemovaná spoustou nezdarů a komplikací (tam kde druhý projde přes vodu suchou nohou, mě ta noha uklouzne a zmáchám se až po hlavu), ale ve většině případů to končí dobře a šťastně a já si můžu jenom přát, aby to tak bylo pořád (jenom těch komplikací by mohlo být čím dál tím míň)

Alena Havlíková