Sklenička od coca-coly aneb Úvaha opravdu jenom pro ženy

Vlastně by se tenhle článek mohl jmenovat „hledám muže, který mi dovolí pít červené víno ze skleničky od coca-coly“. Nechci ale vzbudit dojem, že se jedná o inzerát – jednak to tak není a potom – inzerce je placená a své články zatím neumím psát příliš krátké.

Tímto se však nic nemění na obsahu uvedeném mezi uvozovkami. Nesmějte se, je to vážná věc. Prostě večer, když už mám většinu denního programu za sebou a pomalu se ukládám ke spánku spolu s dětmi, kterým předčítám Neználka či podobné duševní poživatiny, mám ráda decku  červeného vína – příjemně mě uvolňuje, chutná mi a zároveň mám dobrý pocit z jeho medicinálních účinků. Čtu v posteli, z každé strany jedno dítě, knížka na klíně a sklenička v ruce. V této konstelaci se mi úplně nejlépe drží právě sklenička od coca-coly. Je správně široká a velká tak akorát, prostě mi vyhovuje. Dělám to tak už řadu let, je to můj malý rituál. Leč můj muž, estét a ve srovnání se mnou znalec vína, už řadu let nemůže pochopit, jak si můžu nalít pozdní sběr do tak nemožné skleničky. Hovoří o vůni, která se nemůže uvolnit, barvě, kterou nemohu ocenit (sklenička je žlutá), a spoustě jiných odborných aspektů zodpovědné konzumace kvalitního vína. Již mnohokrát jsem uznala, že s vůní, barvou i s tím ostatním má určitě pravdu, ale také jsem již mnohokrát řekla, že mně to takhle vyhovuje. Můj žebříček hodnot denně kolem osmé večer obsahuje pojmy děti – postel – čtení – pohoda, to celé dohromady, a k tomu víno, nikoliv víno a k tomu to ostatní. Netvrdím, že je to tak správně či jediná možná cesta, říkám jen, že já to tak mám.

Abych se ujistila o tom, zda nemám nějaký pokřivený pohled na svět, když piju pozdní sběr ze skleničky od coca-coly, konzultovala jsem tuto otázku s kamarádkou. Pozorně mě vyslechla, příliš se nesmála a podělila se se mnou o svůj „charakterový nedostatek“. Ona zase prokrajuje obal másla, neboť na ně nezodpovědně používá nevhodný nůž. Trošku jsem se zarazila – také se mi občas podaří prokrojit obal másla, a to dokonce i různými druhy nožů, ale zatím jsem žádnou výtku na toto téma neslyšela, a máslo, jak jsem si všimla, je i nadále (rozuměj i s prokrojeným obalem) ke konzumaci zcela způsobilé. Leč v případě mé kamarádky to byl zřejmě (pro jejího chotě, a tím i pro ni) problém.

Chvíli jsme chmurně mlčely. Pak to Evě nedalo a zvedla telefon. „Ahoj Květuš,..řešíme tady s Vendou.. jak je to u vás…cože, pasta na zuby?...mačkáš jí zprostředka?...dusno, jo….co že ti koupil?...umělohmotný klíček na dokonalé vymačkávání pasty?...červený, ladil k dlaždicím, jasně…a jak to dopadlo, prosím tě?...koupila sis svojí vlastní pastu…mačkáš dál v klidu zprostředka, pastě to nevadí, jo, tak dík..pa.“

Takže někde je chyba, error systému. Trápíme se všechny, byť každá kvůli něčemu jinému. Na rovinu, jsou to většinou prkotiny. Jak by asi zareagoval princ Trávníček, kdyby ráno po svatební noci zjistil, že jeho milovaná Popelka mačká zubní pastu zprostředka? Také by se vztekal? Nebo by mu to zprvu přišlo roztomilé a až po letech by ho to začalo prudit? Možná zde je jádro pudla. Žádný rozumný a věci znalý pohádkář nenechá nikdy dojít děj dál než k svatební hostině. Prostě “.. byla svatba a žili spolu šťastně a spokojeně až do smrti.“ Nikde není psáno, zda princ i po dvaceti letech stále ochotně a s úsměvem sbíral Popelčiny poztrácené střevíčky, nebo zda pouze pravil „..drahá, na schodišti před zámkem se válí nějaký sandál, dojdi si pro něj, v noci má přijít déšť…“ A třeba Popelka časem přestala žasnout, jak brilantně a napoprvé dokáže princ sestřelit smrkovou šišku.
Pokud chceme věřit klauzuli „šťastně a spokojeně až do smrti“, museli se ti dva zkrátka nějak domluvit. Možná trochu přenastavit své vnímání toho druhého. Třeba si Popelka uvědomila, jak je úžasné, že její princ trefí šišku ve věku, kdy spřátelení králové začínají již pomalu používat cvikr, a třeba prince přestala dráždit žlutá sklenička od coca-coly a řekl si „hlavně když jí to chutná“. Tak se mějte krásně!

Václava Chrástková