Byl tady nezapomenutelný rok 1945 – rok, kdy skončila druhá světová válka a přišlo osvobození naší země od Němců Rudou armádou.
Po prvních dnech ohromné radosti, uvolnění od několikaletého napětí plného obav z budoucnosti, nastala klidnější doba.
Po chaotickém úprku poražených hitlerovských vojsk v prvních květnových dnech směrem na západ k Američanům přijeli osvoboditelé. Vítali jsme je všichni, bylo to velká všeobecná radost z toho, že už se není čeho bát. Prožívali jsme to i my kluci v plné míře.
Rudá armáda byla postupně umísťována po naší vlasti. Jedna ruská posádka byla ubytována i v naši vesnici..Do domku, kde jsme už žili jen já s maminkou, byl přidělen ruský kapitán..Bydlel v našem jediném pokojíku, nám zůstala jen obývací kuchyň, malá komora a společná síň.. Vojáci po několika týdnech odpočinku a zotavení po bojových akcích již nabírali sil a obhlíželi českou zem, české domácnosti i české ženy a dívky. Moje tehdy pětačtyřicetiletá maminka se už vzpamatovala z odchodu tatínka, který zemřel před rokem. Poněvadž maminka byla kuchařka, což na ni sousedé ruskému veliteli prozradili, nosili k nám vojáci potraviny a maminka na přání důstojníků vyvařovala. A my jsme se přitom měli dobře. To však nebyla jediná její služba pro Rudou armádu. Měla doma šicí stroj a když to ruské vojačky uviděly, začaly maminku žádat o šití prádla, které ve válce nepotřebovaly, ale teď považovaly za moc potřebné – podprsenek. Přinášely různá plátna a maminka šila a šila.
Tím požadavky o osvoboditelů, bohužel, nekončily.
Náš důstojník, před válkou učitel , byl hodný a slušný .Avšak jiný důstojník, černý, zarostlý fešák, někde z Asie, začal mamince projevovat pozornost, která ji moc netěšila, spíš se ho začala bát – jak jsem i já zpozoroval. Když tento nápadník ve dne přišel a vedl řeči či večer zvonil naším mechanickým zvonkem u venkovních dveří , tak to ještě šlo. Ale když jednou večer přišel - zřejmě už moc netrpělivý, volal „Marusja, Marusja“a bez přestání zvonil a lomcoval klikou u vstuních dveří, začala mít maminka strach. Rozhodla se bránit, chudák jediným možným způsobem – útěkem.
Do velké deky sbalila prostěradlo, peřinu a polštář, chytla mě za ruku, nakázala mlčet a zadním východem přes zahrádku jsme potichu prchali z domova. Byl jsem zvědav, kam chce jít. Brzy to bylo jasné. K sousedům to nešlo, všude bylo vojsko, takže do přírody. Naštěstí už byly teplé červencové noci. Nedaleko od našeho domku, asi 200 – 300 kroků, měl hospodář pan Šmatlán již vzrostlý červený jetel. Pod rouškou nocí jsme se uvelebili uprostřed voňavého lánu, nad hlavou nám občas mezi mraky vykoukl dorůstající úplněk . Začal k nám doléhat čím dál hlasitěji rámus od zuřivého lomcování dveřmi a nesrozumitelné výzvy dobyvatele. Zvuk zvonku slyšet už nebylo. Maminka se chvěla a tiše říkala – hochu, ještě., že jsme utekli, on se tam dnes snad probourá.
Rámusení ještě chvíli pokračovalo, ale nakonec dveře vydržely a nápadník to vzdal. Já po chvíli usnul, ale maminka určitě ne. Jak se jen objevily ranní červánky, vzbudila mě a my se vplížili zpět domů.
Ráno jsme zjistili, že zvonek je utržen, dveře celé rozviklané, jen taktak držely pohromadě. Maminka se potom vydala za panem starostou Mládkem, vše mu s pláčem vylíčila a pak s ním u ruského velitele vyprosili zásah. Vášnivý Asiat přestal obtěžovat.
Během krátké doby nato byla celá ruská jednotka z naší vesnice přesunuta do blízkého Ranského lesa. Tam si vojáci založili nový tábor a po několika měsících odjeli domů..
Vzpomínky hezké i méně pěkné mělo dost místních obyvatel. Já až po letech pochopil strach maminky, zvláště , když se vzpomínalo na horší konce s roztouženými osvoboditeli...
Otakar Malina
