Rytíř Karel Varhánek

Dospělí si obyčejně při narození dítěte obyčejně hrají na sudičky. Přisuzují mu bůhví jakou budoucnost. Když se Karel Varhánek narodil roku 1829 v Polné, málem rodičku připravil o život a z otcovy strany jeho narození také nebylo vítáno s jásotem. Voskařství přestalo být výnosným řemeslem a i s mydlářstvím se na malém městě dalo také těžko uživit. Ale porodní bába otce utěšovala:

„Nedělejte si starosti! Takové děcko jsem ještě v rukou neměla. Podívejte se, šermuje rukama jako nějaký rytíř. Je to učiněný rytíř! Z chlapce budete mít radost, uvidíte… Mně můžete věřit, já mám zkušenosti.“

Od té doby se v rodině, i když jen žertem, mluvilo o chlapci jako o rytíři. Ale nikdo tenkrát nemohl tušit, že tato slova nemají daleko k pravdě. V rodině by se po čase na předpověď porodní báby zapomnělo, ale chlapec měl nejraději pohádky o rytířích. Otec však neměl pro pohádky porozumění a velmi brzy svého syna připoutal ke svému málo výnosnému řemeslu voskařskému a mydlářskému. Karlovi se tato práce moc nelíbila, ale otcovi se protivit nechtěl. Stále více toužil po světě, chtěl poznat jiné, větší dílny, jinou výrobu. Otec ho odbýval. Ale hocha to neodradilo. A tak se dal otec nakonec oblomit.

„Když chceš do světa,“ řekl, tak jdi, já tě doma zdržovat nebudu. Tady v Polné by beztak pro dva nebylo dost práce.“

A tak se Karel po vyučení vydal na zkušenou do Vídně. Bylo mu šestnáct let. Nikoho tam neznal, žádné místo neměl zajištěno. Na cestu toho moc nedostal. Pár drobných do začátku a rady. Hlavně rady.

„Dala jsem ti do ranečku svazek svíček,“ řekla mu matka. „Navštiv všechny vídeňské chrámy a všude na dobrý úmysl zapal svíčku.“

Karel Varhánek měl štěstí a práci ve Vídni našel. Ale spokojen nebyl. Brzy vystihl, že voskařství nemá budoucnost ani ve Vídni a že mydlářství je před zánikem , protože ho začala nahrazovat tovární výroba. Začal se ohlížet po něčem jiném. Brzy se otáčel za pultem potravinářského obchodu. I když stále trochu zápasil s němčinou, zákazníci si tohoto usměvavého a hezkého mladíka oblíbili. Karel Varhánek se žádné práci nevyhýbal. Ale nejraději měl dovážení a roznášení zboží. Přišel totiž častěji ke spropitnému, které ukládal, i když malá mzda stačila sotva na živobytí. Zákazníky však dlouho neobsluhoval, protože šéf si všiml šikovného příručího a poslal ho na obchodní cesty. Tehdy začal vzestup Karla Varhánka, i když k vrcholu bylo ještě daleko.

Byl ve svém živlu. Začal se učit cizí jazyky a podrobně se seznamoval s výrobou a prodejem zboží, které zastupoval. Brzy se stal zástupcem několika lahůdkářských velkofirem, se kterými se na svých obchodních cestách seznámil. Byl ve styku s předními továrnami na konzervování ryb, s podniky na zpracování ovoce, se sýrárnami ve Francii, Švýcarsku, Itálii, Turecku, Rusku a ve Španělsku.

Když se ve svých osmadvaceti letech roku 1858 osamostatnil, plně využil zkušeností, které získal na svých obchodních cestách. A hned Vídeň šokoval. Zřídil si ve Vídni první lahůdkářský obchod se sardinkami,  marinovanými úhoři, sýry a jižním ovocem. To tu ještě nebylo! Zkušení vídeňští obchodníci se jen útrpně usmívali a říkali: „Je to mladý ztřeštěnec. Uvidíte, že brzy pohoří.“

Nejenže Karel Varhánek nezkrachoval, ale záhy na sebe strhl veškerý ochod s tímto zbožím a dokonce se stal dodavatelem těch vídeňských velkoobchodů, ve kterých byl ještě nedávno zaměstnán jako obchodní cestující. Vídeň mu byla brzy malá a tak pole své působnosti rozšířil. Zboží dodával do všech rakouských zemí, do Čech, na Moravu, ale i do Uher.

Když měl obchod pevně v rukou a nemusel mít strach z konkurence, založil roku 1864 sýrárnu v Napajdlích na Moravě, druhou téhož roku ve Strážnici a třetí roku 1870 v Suchdole. Vyráběl v nich francouzské a švýcarské sýry. Pak se začal pokoušet o výrobu olejových sardinek. Zanedlouho v Rakousku začala pracovat jeho první továrna na sardinky, ke které v krátkém čase přibylo ještě dalších devět továren.

Varhánkovy podniky prosperovaly a sardinky v plechových krabicích s vytlačeným jménem „Warhanek“ byly všude všude žádány. To, co se zdálo být do té doby absurditou, se stalo skutečností. Z Vídně bylo do světa rozesíláno zboží, které bylo do té doby výhradním zahraničním monopolem. Dobré jméno měly i Varhánkovy na Moravě vyráběné sýry. Vytlačily dokonce švýcarské a francouzské.

Nutno ještě dodat, že Varhánek měl na věch světových výstavách vlastní pavilóny s ochutnávárnami. Jeho výrobky si odnášely první ceny. Svou světovou pověstí Varhánkova vídeňská firma vyhrála Rakousku velkou hospodářskou bitvu. Jeho zásluhy o rozkvět rakouského průmyslu byly také náležitě oceněny. Císař František Josef I. Povýšil Karla Varhánka do rytířského stavu.

Předpověď porodní báby se splnila. Z Karla Varhánka se stal rytíř.

Povýšením do rytířského stavu Karel Varhánek nezpychl. Ani na to neměl čas. Přemýšlel, jak by svoje podniky rozšířil a ještě více zvelebil. Varhánek své podniky organizoval do posledního detailu a vše si vyráběl sám. Můžeme ho tedy bez zaváhání označit za jakéhosi Baťova předchůdce. Tak třeba v Bukovině vystavěl továrnu na výrobu dřevěných soudků na úhoře, ke které v Hercegovině přibyla továrna na marinování úhořů. V Suchdole na Moravě měl továrnu na zpracování ryb ze Severního moře, dále měl továrny v Žalhosticích u Litoměřic, Haliči, ve Vídni a v Budapešti. Jak jsme si již řekli, rakouskému státu zachraňoval milióny zlatých ročně, které dříve putovaly za toto lahůdkářské zboží do ciziny.  ( Když jsem dopsal  předchozí větu, napadlo mne: Kolik takových Varhánků by v současné době potřeboval náš  stát? )

Ústředí všech podniků bylo ve Vídni. Odtud Karel  Varhánek  řídil všech svých sedmnáct potravinářských továren. Odtud měl také spojení s celým světem. Vlastní sklady měl v Africe i Orientu.

Do českého menšinového života ve Vídni nezapadl. Není divu. Neměl čas. Byl sice členem Slovanské besedy a  přicházel na menšinové reprezentační podniky a sem tam přispěl nějakou tou částkou. Zato byl velkým dobrodincem  svého rodného města Polné, kam často zajížděl. Štědře podporoval své příbuzné a různé dobročinné místní spolky. Za jeho vydatné pomoci byl v Polné postaven vzorný sirotčinec a vystavěna pěkná radnice.

Karel Varhánek zemřel roku 1900. Bylo mu jednasedmdesát let. Podle své poslední vůle byl převezen do Polné, kde byl uložen do rodné země. ( Na závěr mě napadla trochu „kacířská“ myšlenka. Baťa přede musel Varhánka znát, musel o něm slyšet. A tak je docela možné, že v některých věcech byl Varhánkem inspirován.)

Karel Kýr