Tloustneme. Přejídáme se a nesportujeme. V každém časopise na nás vykoukne titulek: Hubněte s… (s Olinou, Vaškem, s námi).
V zrcadle se na sebe vyplazujeme jazyk. Saháme po dietách, kterých je bezpočet. Ze všech dietních informací máme v hlavě sajgon. Věčně pochodujeme v našem vnitřním obézním čtverci a o jeho hrany se otloukáváme. Do doby, než si rozsekneme čelo.
Pak, když diety nezabírají, se k nám dostaví jedna z těch inspirujících neurotických myšlenek - začnu sportovat!
Připadá nám to tak jednoduché. Procházíme sportovní oddělení velkého obchoďáku, abychom si následně zakoupili drahého němého sluhu, rotoped, kterého bychom v oddělení nábytku zakoupili za třetinovou cenu.
Hrdě si ho postavíme do obýváku s hřejivým pocitem zadostiučinění všem těm článkům, kterých jsme nastudovali stohy. První, kdo otestuje jeho šlapky je náš manžel. Na vlastní nohy vyzkouší jejich kvalitu a s potutelným výrazem se usmívá.
Vím, o čem mluvím. Koupila jsem si ho také. Mé sportovní ego rapidně stouplo pod závistivými pohledy mých kamarádek, které sepisovaly pořadník na zapůjčení.
Nepůjčila jsem ho nikomu! Slíbila jsem mu, že se mu budu denně věnovat - což jsem dodržela asi tak první měsíc. Vždy mi do rotopedingu něco přišlo. Něco velmi podstatného či důležitého. Třeba utírání prachu nebo vaření či venčení psa. Takové ty obyčejné věci, obyčejných lidí. A když už jsem čas měla, byla jsem tak zaneprázdněná mazáním pantů lednice, že jsem na něj zapomněla.
Nakonec jsem ho šoupnula do ložnice. Příbuzným jsem se vymluvila na klid a soustředění při tlačení do pedálů. Byla jsem plná elánu. Při každé jízdě jsem cítila, jak projíždím cílovou pásku Tour de France. Pocit to byl blažený.
I mou pýchu předešel pád. Digitální váha neukazovala žádný úbytek tuků a já a můj rotoped se stali nepřáteli. Pronásledovala jsem ho zákeřným pohledem a vyčítala mu mou váhovou negramotnost. Jediné, co jsem pro něj byla ochotna udělat bez zbytečných výčitek, bylo omývání jeho tělesné schránky od prachu a zabíjení neplatičů nájemného - diskriminovaných pavouků. Ano, je to jedna z omluv, proč už na něj nejezdím - jsem shnilá, líná a pohodlná.
Vše skončilo tím, že jsem ho ověsila oblečením. Stál v rohu, přikrytý županem a mlčel. Občas jsem kolem něj našlapovala a rozmýšlela jsem se, zda si mám či nemám na něj nasednout. Až když jsem se činu chopila, záhadně se mu vybyly baterie. Stal se mi, jen pouhým němým slohou.
Pokaždé, když jsem na něj pohlédla, zmocnila se mě sebe kritizující myšlenka - nedokázala jsem to! Musel z mých očí pryč! Nejlépe do dětského pokoje. Kdyby náhodou se mi ho zželelo.
Dnes na něj rajtují děti. Udělaly si z něj dostihového koně. Přiznávám, občas na něj nasednu s pocitem - sportuji a na zvědavé otázky mých dětí: Mami? Co to děláš? Odpovídám, že jedu koupit rohlíky. Ale nevzdávám se, stejně tak jako vy, někde v temném koutku duše vím, že jednou! Jednou to dokážu! Prošlapu se ke štíhlosti a má fotografie s rotopedem bude hrdě vystavená na poličce vzpomínek.
O něco později… Rotoped stále stojí v rohu a je zaprášen…
Monika Juřenová
