V roce 2007, po 3 a půl odpracovaných letech v českém zdravotnictví, jsem se rozhodl odejít s manželkou do Velké Británie na zkušenou. Všechny problémy, které vyústily k akci „Děkujeme, odcházíme“, mi nejsou cizí, ale tenkrát jsem si to až příliš neuvědomoval.
Neptal jsem se, proč falšujeme výkazy o odpracovaných hodinách, proč nelze dodržovat EWTD (European Working Time Directive) a proč je tak důležité poklonkovat zástupcům farmaceutických firem… Postupem času jsem začal prozírat.
Viděl jsem, že nebylo nejšťastnějším kariérním krokem nastoupit po škole hned jako kardioanesteziolog v Praze. Poznal jsem, že kolečka a výkony k české anesteziologické atestaci doženu jen obtížně. A nechtěl jsem ani slyšet o triku v opisování logbooku, což prý není nic neobvyklého. V té době jsem se také seznámil s mojí budoucí ženou, postupem času jsme spolu začali bydlet, zprvu v podnájmech a později jsme si vzali hypotéku na byt v Praze. Zní to dobře, ale! Lékařský a sesterský plat, s hypotékou na byt o rozloze 42 m2 a se splátkami na 5 let starou Škodovku, nám umožnil ušetřit 1000Kč měsíčně. A to jsme ještě byli dotovaní spoustou jídla z víkendových návštěv maminek.
Jakožto tehdy budoucí živitel rodiny jsem si začal klást otázky. Jak vydělat peníze a neporušovat zákony? Sedm 24 hodinových služeb a víkend každý měsíc. Byl jsem rekordmanem v odpracovaných hodinách na oddělení, avšak za cenu osobního volna a zdraví. Jak si dodělat výkony k atestaci a nenechat svoje pracoviště v personálním „štychu“? Jak žít, vzdělávat se a vychovávat děti v malém bytě na pokraji Prahy? A jak uživit rodinu a zvládnout splátky, když manželka půjde na mateřskou dovolenou a klesne platem o nějakých 7000Kč?
Rozhodli jsme se tedy odejít do Velké Británie. Zpočátku jsme se hlavně chtěli zdokonalit v angličtině, naučit se něco nového, čímž bychom se stali atraktivnější pro budoucí zaměstnavatele a samozřejmě si vydělat nějaké peníze. Po čtyřech velmi těžkých letech v Anglii máme solidní znalost anglického jazyka, máme nějaké přínosné vědomosti z oboru a máme i něco našetřeno. Ale bohužel, či bohudík, máme i mnohem větší náhled na celou situaci v českém zdravotnictví. Nebudu zastírat, že se nám stýská po domově. Máme v Čechách rodiče a přátele. Manželka je také těhotná a chtěla by, aby dítě vyrůstalo ve velké rodině, s pomocí všech budoucích babiček a dědečků. A ve světě Krtečka, Rákosníčka a knedlíků.. Já se nebojím zajistit mou rodinu zde, v Anglii. Z platu anesteziologa (4 a půl roku praxe v kardioanestézii a 2 a půl roku praxe ve všeobecné anestézii, bez atestace), pracujícího v malé okresní nemocnici, si mohu dovolit splácet hypotéku na dům, 2 auta, ušetřit peníze. A to i když manželka bude na mateřské.
V Čechách to tak nejde. Zatím. Vyjadřuji tímto podporu akci „Děkujeme, odcházíme“. Platové požadavky jsou naprosto oprávněné. Byl by to dobrý začátek. Musíme však „vyboxovat“ nejenom nové platové podmínky. Chceme dělat špičkovou medicínu, ale nejnovější přístroje a nově zrekonstruovaná oddělení ji nezajistí. Je to o lidech, lékařích, sestrách a ostatním personálu. O přístupu a vědomostech. Tady se dělá EBM (Evidence Based Medicine), založená na výsledcích velkých srovnávacích studiích. Lékaři dělají audity různých léčebných postupů a technik, které se pak prezentují před ostatními kolegy a manažery oddělení, používají data z Cochrane Library, a když skončí audit, tak je to jen začátek pro tzv. „re-audit“ celého procesu.
Proč by se lékaři v Čechách měli „ohýbat“ podle farmaceutických firem. Odebírají snad nějakou provizi za podávání toho či jiného léku? V Anglii stačí generika. Není potřeba mít na trhu třeba 5 firem vyrábějících Aspirin. Stejně to má jen jinou krabičku a barvu. A proč neléčit podle postupů, které již prokázaly, že určité věci fungují? V Anglii „chybí“ celá řada léků, která je běžně dostupná v Čechách, ale nikdy jsem tu neslyšel „Dej to“, „Zkus to, uvidíme“, „Tenhle pacient si to zaslouží“ atd. A přesto mám pocit, že medicína se tu dělá kvalitněji a efektivněji. V Anglii jsem se setkal se zástupci farmaceutických firem dvakrát za 4 roky, v Čechách to bylo alespoň dvakrát do měsíce.
Proč se musí v Čechách vybavit pracoviště kardionestézie těmi nejdražšími ventilátory, když víme, že jde spíše o luxusní dospávací pokoj? Stačilo by mít ventilátory střední třídy a třeba dva ty nelepší pro pacienty, kteří to skutečně potřebují a jejich diagnóza (př. ARDS – Acute Respiratory Distress Syndrome) to „ospravedlňuje“.
Zdravotní sestry ve Velké Británii mají zhruba průměrný plat v zemi, zajímalo by mě, jestli i sestry v Čechách nyní berou průměrně kolem 23 000Kč čistého. Asi ne. Já bych si ale moc přál, aby i sestry nakonec prosperovaly z primárně lékařské akce „Děkujeme, odcházíme“, nebo aby konečně dostávaly propláceny všechny přesčasy.
O panu ministru Hegerovi jsem slyšel samé dobré věci, a to od lidí, kteří se s ním znají osobně. Prý je to chytrý, hodný a laskavý člověk. Moc nechápu jeho poslední obrat v postoji k akci „Děkujeme, odcházíme“, prezentovaný v médiích. Vyhlášení stavu nebezpečí, přinucení lékařů k práci, či jejich přesídlování, mi tak trochu připomíná chování zvířátka, které po zahnání do kouta neví, co dělat. Jen doufám, že měl jen slabou chvilku a že tento jakýsi zoufalý apel na lékaře nemyslel úplně vážně. Jinak by to totiž dost zavánělo taktikou režimu před rokem 1989, než pořádnou konstruktivní myšlenou řešící situaci.
Já opravdu doufám, že vláda ČR najde potřebné finance pro splnění platových požadavků lékařů a že to bude ta první vlaštovka prospěšných reforem v českém zdravotnictví. A že já se tím „dopočítám“ k nějakému únosnému kompromisu, přestanu se bát o svoji rodinu a cítit se jako socio-ekonomický emigrant a vrátím se dělat medicínu do ČR.
Zdeněk Matloch
