Ranní stres v Praze

Zase je tu pondělí. Nechce se mi ani za nic z vyhřáté postele, ale na třetí zvonění budíku reagují a s myšlenkami, že přijdu do práce pozdě přelézám spokojeně spící přítelkyní a naše dva psy.

Po zrychlené ranní hygieně vyrážím na bus a na hodinách v kuchyni se ujišťuji, že pokud to chci stihnout, tak musím rozhýbat svoje tělo do běhu nebo prostě přijedu o dvě minuty později.

Rozhodnutí bylo rychlé, nebudu přece jako oni. Oni myslím obyvatelé metropole, nasazuji sluchátka, které jsem nedávno dostal od přítelkyně na dlouhé cesty do práce a poklidnou chůzí vyrážím na zastávku autobusu s myšlenkami na moje rodné město Brno. Nikdo se tam nikam nehonil, lidé se v prostředcích hromadné dopravy zdravili a povídali si zážitky z víkendu, řešili události posledních dnů, ale vůbec na nich nebylo znát stres z prvního pracovního dne.

Mezitím přicházím na zastávku. Bez odezvy pozdravím paní, kterou na zastávce potkávám pravidelněji a pozoruji příchozí. Všichni se tváří, že na zastávce jsou jen oni sami a jejich oblíbená kapela puštěná do sluchátek. Nastupujeme do autobusu, rozhlížím se a zjišťují, že sluchátka má snad každý s výjimkou nejstarší generace. Na každé zastávce někdo přistoupí, pokud narazí na někoho známého tak pokyne hlavou a tlačí se na druhou stranu autobusu,asi aby nemusel sundávat ty svoje sluchátka. Najednou přistupuje omladina a přisedá si pravděpodobně ke spolužákovi a nastává změna, každý z nich sundává jedno sluchátko,aby si mohli říct ve dvou větách to nejdůležitější a opět si je nasazují a propadají do svého světa. Přijíždíme na konečnou, kde většina cestujících přestupuje na metro a začíná to na co se každé ráno těším. Otevírají se dveře a dav se dere ven, utíká na eskalátory někdo to bere po schodech, bez zpomalení sahají po výtiscích bezplatného deníku a utíkají dál do hlubin podzemí, kde právě přijíždí metro. Je až neuvěřitelné jakou rychlost dokáží někteří vyvinout,aby jim to neujelo a nemuseli čekat další minutu na příjezd další soupravy. Tahle podívaná mi vždycky vylepší náladu. Já metrem nejedu, takže přecházím o zastávku dál a nasedám na další autobus. Sedám si na volné místo a přemýšlím o scéně, kterou jsem před chvílí zažil a vzpomenu si na přítelkyní, která do metra nastupuje buď úplně vpředu nebo úplně vzadu podle toho, kde se nachází schodiště ve stanici, na které bude vystupovat nebo na naše věčné hádky u pokladen, která fronta je rychlejší. Zřejmě je to zdejší mentalita být všude první, vystupuji z busu a kráčím směrem k vrátnici a kolem mě proběhne kolega a spěchá k píchačkám. Asi to stihnul, já to píchnul v 7.02. Vypínám MP3, kupuji kafe v automatu a v klidu si zapínám počítač.

Mám za sebou další blázinec v Praze a vzpomínám na nudu v Brně. Čtu si dnešní zprávy a na prvním místě je titulek: V Brně sjelo letadlo mimo dráhu…zase taková nuda tam není.

Alexandr Dedík