Příjemňoučký život, ale za jakou cenu?

Pracuji v zahraniční firmě. Poskytuje mi slušné finanční zázemí. Přesto nejsem šťastná. Dlouhá léta jsem slýchala o syndromu vyhoření, ale měla jsem pocit, že mě se to stát nemůže. Stalo. Představa každého dne navíc v té děsivé mašinérii peněz a zisku je děsivá. Jen nevím jak z toho ven?

Nedávno jsem četla, že žena po čtyřicítce chodí do zaměstnání proto, aby měla na boty a kabelku a nikoliv se stresovat. Já boty a kabelku už mám, ale bohužel do zaměstnání stále docházím. Usmívám se na všechny ty úžasné, sebevědomé a arogantní kolegy, se zaujetím naslouchám geniálním obchodním myšlenkám svého kolegy pyšnícího se titulem MBA (mimochodem mám titul MBA také, ale nevidím důvod proč se s ním pyšnit), trpělivě naslouchám steskům naší Miss, která by se ráda vdala, ale výběr partnerů v této zóně je tragický. Pak je tady ještě taťka, šéf skupiny, táhne mu na šedesátku a nedávno se znovu oženil. Jeho ztepilá novomanželka mu minulý měsíc porodila synka. Byl přešťastný. Teď má kruhy pod očima a gauč v kanceláři, kde se často zamyká a spí.

Z předchozího nadšení a pocitu, že člověk koná dobro, se stává pocit, že nic nevyrábím, selský rozum balím do mnohastránkových zpráv v noblesních deskách. Nic nevytvářím, nikomu nejsem prospěšná. Je to jen byznys, přehazování peněz, vytváření umělých obchodních příležitostí. Setkávání se s lidmi, s kterými nemáte nic společného.

Určitě si teď spousta lidí říká, pálí ji dobré bydlo. Asi ano. Problém je, že se ocitám ve spirále takzvaného života šťastné střední třídy, platíme hypotéky, platíme auta, platíme dětem drahé kroužky a život bez těchto výdobytků si nedovedeme představit. Takový ten příjemňoučký standard. S mužem trocha prázdnoty, spíš zvyk a přátelství než láska a vášeň. Ale jak dál? Tak tohle je ten život? A to je všechno? Je to zbabělost udělat radikální řez? Asi ano, a přiznávám zbabělá jsem. A tak si jenom tak sním, jak začnu podnikat sama a tak jak bych si to přála já, nebo budu lidem pomáhat, budu .......

Karolina Maxová