Milá kamarádko, musím ti vylíčit svůj „veselý“ život. Těch posledních pár měsíců, co jsme se neviděly, vážně stálo za to. Začnu tím prvním dnem.
Od rána nebylo vůbec nic v pořádku. Už to nebe, když jsem otevřela oči, bylo plné špatné nálady. Nemohla jsem se rozkoukat, neměla jsem chuť vstát, ani zůstat ležet. Nakonec jsem musela bezpečí přikrývek opustit. V koupelně se mi nálada samozřejmě nezlepšila. Kouknu se na internet, zvednu si informační potenciál, pomyslela jsem si a zalila si silnou kávu.
Blikalo na mě tolik zpráv, že jsem se vyděsila. Jen jedna byla od neznámého odesilatele.
„TVŮJ MUŽ MÁ RAJDU, STARÁŠ SE O NEVĚRNÍKA“
Zpráva na mě potměšile blikala a mozek se málem dostal do stavu přehřátí. Práce v sobotu, potřební kamarádi, mobil stále v kapse, avšak nikoli u srdce. Nesouvislé věty, ta chuť mě naštvat...
„Máš milenku?“ zeptala jsem se přímo, když zvedl telefon.
Polkl a zasmál se: „Jak jsi mohla na takovou blbinu přijít?“
„Ona přišla na mě – mailem, bliká na mě nejmíň dvacítkovejma písmenama.“
„Po telefonu to nebudu rozebírat, ale ujišťuji tě, že jde o nějakou legraci. Za chvíli budu doma.“
Bylo mi divné, že najednou může přijít domů během pracovní doby. Přinesl si s sebou promočené triko a kraťasy.
„To tě v té kanceláři teda honěj,“ rýpla jsem si.
„To mám z auta, děsný vedro.“
„Jo, to jo, venku je k zalknutí, osmnáctistupňový tropy, jenomže tobě asi svítí jiný sluníčko. Nebuď trapnej a mluv jako chlap.“
Nestačila jsem se divit. Můj drahý manžel tajně provozoval v pracovní době různé nákladné sporty, což se samozřejmě odráželo na výplatě. Nejnáročnějším sportovním výkonem pak bylo kamuflování jeho nelegálního bigamického vztahu s – nazývejme ji – R (jako rajda- ten anonym měl smysl pro jména).
Vyklopila jsem do sebe panáka vodky. Normálně nepiju, ale tohle si vyžádala situace. Děti, byt, dluhy, rozhrkané auto, no prostě perspektiva nulová a on místo druhé práce přibere do rozpočtu R.
„Mám půl bytu a ty půl. Vaříš si sám, jídlo dětem kupuješ ty, pereš si sám, jednou za týden máš službu v kuchyni. Připadala jsem si jako pionýrská vedoucí. Stál a koukal jako přejetý krtek. Zvedal se mi žaludek, bylo mi smutno, špatně, vztekle a bezmocně. Tak dlouho lhal a nestyděl se přijímat mou péči. Neřekl, neper mi, ona to udělá, a jak mu chutnalo, když zlá nechápající manželka servírovala oblíbené laskominy.
Měla jsem pocit, jako když zkrachuje banka, veškeré úspory, v mém případě energie, byly v trapu a vize odškodnění v husté mlze za sedmero horami a sedmero řekami.
„Miláčku, miláčku, neblázni, byl to jen úlet. Nemůžu bez tebe žít, nemůžu žít bez dětí. Otevři, mám tu pro tebe dárek.“
Počkala jsem, až půjde k čertu. Za dveřmi ležela kytice. Jenže to jsem ještě netušila, že nemůže žít bez mé výplaty, já že jsem jenom nutné zlo.
Naivní ženuška přijala kajícníka. Hloupá husa, nic jiného. Když na to tak koukám z té několikaměsíční vzdálenosti, říkám si, proč jsem neprchala, když jsem věděla, že podvod nemá s láskou nic společného.
Uběhlo několik měsíců trápení a bojů, chvil, kdy mě ujišťoval, že miluje mě a chvil, kdy ujišťoval, že miluje ji, ale s námi bude, jelikož musí. Bylo mi zle. Formovala se mi anorektická postava. Tak jsem si řekla dost.
Přišel den D. Nákladní auto mé oblíbené červené barvy spolklo všechen můj majetek – omšelé zařízení luxusně nedodělaného bytu. A hurá do neznáma. Děti neplakaly. Tleskaly rukama, že pojedou náklaďákem. Ta fatálnost jim nedocházela. Držely se mě za nohavice, ještě že frčí zvony, a byly šťastné, že je máma bere na dobrodružnou výpravu. Naivní hlavičky, zářivá očka a rozkošné úsměvy mých zlatých dětí mě naplnily optimismem.
Šlo to, ve dvě ráno to v podnájmu vypadalo jako v bytě. Prima chaos, ale děti chrupaly v postýlkách a já zoufale hledala krabici s prádlem. Usnula jsem vysílená, ale bohatší o jeden hrdinský čin – uhájila jsem si poslední zbytek hrdosti a odešla od Přejetého krtka – už mu asi jinak nedokážu říct – zkraťme to na PK – ta zkratka má mnoho jiných vysvětlení, ale, milá kamarádko, nebuďme hrubé.
Nad ránem nás probudily děsné rány, které se šířily z radiátoru.
„Co to je, maminko?“
Bylo jasné, že je to zběsilá pára, která si razí cestu zchátralým parovodem a naráží do našich nevzhledných topných těles.
„To jsou skřítkové, kteří vám tím ťukání dávají najevo, že o vás vědí a že vás budou v noci chránit.“
Moje zlatíčka ten nesmysl spolkla. Až později mi můj výborný kamarád vysvětlil, že ti skřítkové tlučou hlavami do radiátoru, jelikož nemohou snést můj uspávací zpěv. Nicméně děti si ho žádají a nekritizují, pravda, že podezřele brzy usínají, ale co si budeme povídat, účel světí prostředky.
První noc jsme přežili. Druhý den jsem se s vervou pustila do vybalování. Nová pračka – dar z vděčnosti, že odcházím, který mi dal PK- tiše vrněla. V koupelně bylo ale najednou na můj vkus trochu moc vody. Pračka vykapala – tedy skapala. Prasklá vana, tak zněl ortel léčitele praček. Odvezl si mého bílého miláčka a věšteckým hlasem zahřímal, že to nebude jen tak, je před Vánocemi. Prádlo pral PK, jelikož jsem mu oznámila, že jinak budou děti chodit do zařízení školního i předškolního ušmudlané, a to přece nedopustí. PK v životě nepral. Klepala jsem se strachy, zda to, co přiveze, bude vypadat jako to, co jsem zabalila. Vozil tašky plné čistého prádla, jež pral dle mých instrukcí a byl šťastný, že je se svou pračkou v bytě sám a nezapomněl mi to s každou várkou hlásit. Už mě to jeho štěstí nudilo.
„Napiš to do novin,“ zavrčela jsem, když mě po sté ujišťoval, jak je rád, že je konec. Jen jsem nechápala, proč mi to neustále opakuje, ví že jsem nikdy neměla se sluchem potíže.
V koupelně bylo stále větší vlhko. Podezřele se nám tetelilo teplo v jednom rohu. Topenář byl milý. Vyměnil radiátor a s pompou ho spustil. Ze země se vyvalil proud horké páry a lehce mi olízl zápěstí, jelikož jsem pucovala onen nový radiátor.
„Mladá paní, to je ruplá trubka, to budu muset uříznout ten radiátor, co je přes zeď.“
„Řežte, co chcete, hlavně ať se tu dá žít. Mně asi uříznou ruku nebo snad rovnou hlavu,“ zoufalství mě dohánělo k morbidním představám.
Ruka mě ukrutně pálila, slzy mi tekly až do výstřihu. Měla jsem chuť odkráčet směr psychiatrická léčebna a schovat se do polstrované cely. Jenže já se přece nevzdám. Šla jsem do práce na poradu, se zpožděním, ale došla jsem. Můj nepřítomný výraz všechny informoval o tom, že ptát se mě, jestli jsem v pořádku, je zbytečné. Dostala jsem kafe a dortík a všichni mi popřáli, ať se mi na lyžařském kurzu líbí. Ano, já odjížděla z toho doupěte zlomyslných spotřebičů a parních skřítků na hory, které nebyly poznamenány sněhem, na lyžařský kurz.
Děti si odvezl PK. Bylo mi hrozně. Vánoce na krku a já jedu lyžovat, když ani není sníh. Napadl, ač zlehka, ale přece jen ten pobyt mezi výbornými lidmi a na čerstvém vzduchu byl lepší než kýžená léčebna.
PK přivezl moje zlatíčka a stromeček. Bylo před
Vánoci a jeho svědomí ho donutilo pořídit dětem mohutný smrk, aby jim pod něj Ježíšek něco smrk – pardon, ale o velkých darech se mluvit vážně nedalo. Cukroví jsem upekla v cukrárně a děti si s gustem vyrobily své oblíbené nepečené cukrovinky a kuchyň byla rázem zabydlená.
PK se nedal odradit v tom, že bude systematicky ničit naši idylu a mé nervy. Zoufale telefonoval. V domnění, že ho žere svědomí, jsem telefon zvedla. Chyba, nemá svědomí, nemá hrdost. Chtěl poradit, kde co koupit. Poslala jsem ho – chápeš, že ne do obchodu.
Vánoce jsme přežili. Nebyly špatné. Dny se kutálely jeden za druhým a přišlo mnoho perných dní, kdy se PK vyznamenal. Typický PK. Někdy mi bylo vážně líto, že jsem narazila zrovna na něho. Ale ty děti jsou úžasné. Ty za to stojí. Nebudu Tě unavovat stereotypem několika meziměsíců a navážu na včerejší neděli.
„Mami, mami, nespi už, pojď nám pustit pohádku.“
Malé nožky hupkaly kolem mé nové postele a já poslepu došla k zázraku, který dokáže děti zabavit, aby matka mohla dosnít svůj nedělní sen.
Tak jsem si tak ležela a přemýšlela, co podnikneme. Půjdeme na pěší výlet, myšlenky se houpaly a houpaly...
Pomalu jsme šlapali kamenitou cestou. Bylo příjemné teplo a foukal lehký vánek. Děti běhaly tam a zpátky a ukazovaly mi ulovené kobylky a berušky. Řeka hučela a moje ruka tak volně visela, nikdo ji nedržel. Děti měly zábavu a já šla obklopená věčným MAMI, ale přece sama. Zahleděla jsem se do dálky a jdu a nekoukám a najednou slyším úpěnlivé: „Fakt vás přejedu!“
Zoufalý cyklista se neměl kam uhnout-pěšina byla úzká a po ní kráčela zasněná turistka a dvě bezprizorné děti. Zastavil a nechápavě na mě koukal. Nedostatek pochopení se rychle měnil v dostatek obdivu. Jeho ústa se krásně smála a já cítila lásku z každého jeho pohledu.
„Už to skončilo, dej nám, prosím, snídani.“
Cyklista odfrčel do krajiny, ze které se už nevrátí a můj nedělní sen skončil jako ta pohádka z hrací bedny. Ale srdíčko se na chvíli najedlo a maminka zůstala pro svá děťátka zatím celá.
Za chvíli vyrazíme na túru, snad tam bude ta pěšina a snad i já budu moci díky náhodě chytit štěstí za pačesy a za ruku toho muže s velkým M.
Tak já ti zase někdy napíšu a přijeď.
Monika
