Předvolební dar

Šrotovací prémie, o které se dnes v předvolebních časech tak vášnivě debatuje, je z pochopitelných důvodů velmi populární. Dostat darem 15-25 tisíc (to podle toho kdo vyhraje) je jistě pěkné-kdo by tím pohrdnul? Hlavně ale: „Je to pomoc našemu automobilovému průmyslu“, slyšíme zleva i zprava. Pravděpodobně by to šlo i jinak. Šrotovací prémii by klidně ve stejné výši mohli nabídnout domácí automobilky sami a výsledný efekt, tedy mírné oživení, bude nepochybně stejný. Že to nejde? Že automobilky mají moc vysoké náklady?

Pojďme trochu zavzpomínat. Začal bych třeba tím, že všemocné odborové svazy v minulosti prosadili na české poměry neuvěřitelně vysoké platy. (Kdopak to například minulý rok, při vyjednávání nové kolektivní smlouvy, v Mladé Boleslavi stávkoval za vyšší platy?) Tyto a jiné odborové požadavky na všemožné zaměstnanecké výhody zdražili výrobu! Když ale přijdou potíže, z odborů zaznívá „na platy nám nesahejte“ nebo „tu krizi jsme nezavinili“! Nyní jim ty všechny výhody budou platit daňoví poplatníci, dokonce i tací, kteří v rámci snižování výrobních nákladů a zachování pracovních míst, přistoupili na snížení platů. To je opravdu ta sociální spravedlnost? To je ta jistota? Bude se nyní radši každé průmyslové odvětví, místo toho aby produkovalo zboží, které zákazníci chtějí a které si můžou dovolit, radši uchylovat do bezpečného područí státu? A kdo tu nakonec zbude, aby na to byli peníze?
Takhle to pochopitelně nemůže fungovat. Ceny se vytvářejí na trhu poptávkou a nabídkou, to je základ tržního hospodářství a je to i základ našeho blahobytu! Státem řízené ceny a poptávka tu už byla a všichni si (doufám!) pamatují, jak to dopadlo.
Nemám nic proti rozumnému sociálnímu státu a jistému stupni sociálního zabezpečení, ale historie nás učí, že příliš mnoho dobře míněných protikrizových opatření oslabuje tržní síly, které jsou nutné pro zotavení.
Jsem přesvědčen o tom, že na vládních aktivitách, by mnělo být zabezpečování těch oblastí, které nemohou být zabezpečovány tržně (např. státní správa, obrana a bezpečnost) nebo by tržní koordinace vedla k nežádoucím důsledkům (např. vzdělání). Důvodem pro státní intervenci však nemůže být skutečnost, že některá tržní řešení vyúsťují do nepříjemných sociálních tvrdostí.
Hlavní problém ovšem je, že jakmile někdo řekne, že chce více neviditelné ruky a méně státu nebo se začne ptát, co to všechno stálo, stojí a bude stát peněz, je okamžitě označen za antisociální živel, který nemá rád lidi.

Jan Pospisil