Prasečí uši

„Chlapi, berte pytle. Na jatkách je maso!“ volá Ďulo na Romy v osadě. „Budeme mít masa a masa!“ - „Co děláš, more, na co ti pytle.

Však maso je už v pytlích, dneska jsem tam byl. Jsem viděl, ne?“ oponuje mu Laco. „Dnes je čerstvé maso, sám jsem to viděl na vlastní oči,“ dodává. -  „More, jak se tam ale dostaneme, však tam hlídá hlídač,“ zajímá se Pišta. „Ty nikam nepůjdeš. Jsi moc pomalý a hlučný, Tebe by hned chytili,“ říká rezolutně Ďulo.“ -  „Co vykládáš, však Pišta potřebuje maso víc než vy všichni dohromady. Podívej, kolik má dětí. Osm hladových krků. O práci už dlouho nezavadil a ty mu teď upřeš i ten kousek masa?“ zlobí se na Ďulu Pištova máma. Slovo dalo slovo, chlapi se nakonec dohodli, že vezmou Pištu s sebou. „Po půlnoci u mého kheru. Vemte si boty s měkkýma podrážkama, ať nás není slyšet,“ organizuje loupežnou výpravu Ďulo.  „A ty, Pišto, ne abys nás zdržoval, je ti to jasný?“

Po půlnoci se kolem Ďulova kheru (chaloupky) shlukují temné stíny.  Ďulo zuří. Myslel, že půjdou jenom čtyři, a teď tu má devět chlapů. „Taky máme hlad. Stejně jako ty. Vem nás s sebou.“ – Ďulo si povzdechnul. Před Romy nic neutajíš. Čím víc chlapů, tím větší riziko. Na druhé straně, když jich bude víc, snáze se bude utíkat. „Kdyby nás zpozorovali, utíkejte každý jiným směrem, budou zmateni, koho dřív chytat. Alespoň někomu z nás ať se podaří něco přinést domů.“ Opatrně se vydali směrem k valalu (vesnici), na jehož druhém konci jsou jatka. „Půjdeme přes plot od lesa. Vystřihl jsem tam dnes díru do drátěného plotu,“ radí Laco. „Musíte se mě držet. Vím přesně, kde ta díra je.“  Měsíc je naštěstí přikryt mraky. Jen soustředěný pozorovatel by rozpoznal temné stíny. „More, opatrně,“ syčí Ďulo na Pištu, „dupeš jako slon.“ „Snažím se,“ špitne Pišta. 

A už jsou u plotu. Laco rozplétá oka drátěného plotu a opatrně vytváří otvor. Jako první jím proleze do areálu jatek. Za Lacem prolézají ostatní. Už jsou u dveří do haly, kde řezníci zabíjejí dobytek. Vedle dveří jsou naskládány pytle. „To jsou ty pytle s masem,“ poznává je Laco.“ -„Chlapi,“ vyzývá k útoku na pytle  Ďulo. „Každý ať si vezme jeden pytel. Víc neberte. Nestačili byste utíkat, kdyby nás honili.“ Chlapi napínají zrak co nejvíc. Jejich pozornost upoutal velký pytel. Každý si na něj dělá chutě. „Teď,“ šeptne povel Ďulo. Chlapi vyrazí jako diví. Pochopitelně všichni k tomu největšímu pytli. Světe, zboř se! To byste neuhádli, kdo je u největšího pytle první.  Pišta, jemuž se všichni doposud posmívali, že je pomalý. Co ostatním zbývá? Každý popadl menší pytel a jen se jim za patama práší, jak i s pytli peláší k díře v plotě. Za plotem se vydychávají. „Myslíte, že nás hlídač zpozoroval? ptají se. „Určitě ne. Dnes má službu starý Havala, ten je hluchý jak peň.,“ zasvěceně vykládá Laco. Vždyť to tady zná, no ne?

„Čhaje, rozdělejte ohýnek. Stačí malý jagori. (oheň). Dnes se budeme mít. O jaj jaj.“ raduje se Pišta. Děti i s jeho ženou a starou matkou k němu  přibíhají a vrhají se na pytel s masem. Pišta se vítězoslavně rozhlíží. Je pyšný na svůj výkon. „Joj, ty dilino,“ náhle uslyší nářek jeho ženy. „Vždyť ten pytel je plný prasečích uší!“ „Cože?“ nevěřícně říká Pišta. Opravdu, pytel je plný prasečích uší. „Co budeme dělat? Děti jsou hladové, ostatní se nám budou vysmívat. Zase budeš celé osadě jenom pro smích. Joj Devla, proč jsi mi dal takového hlupáka, takového dilinu?“ láme rukama jeho žena. 

„Buď ticho, ty hloupá. Však já si poradím. Děti, napíchejte na pruty jedno ucho za druhým a začněte opékat. Až budete jíst, hlasitě mlaskejte a volejte, jakou dobrou delikatesu vám táta přinesl. Ženo, ty utíkej domů pro sůl, chleba a hořčici.“ Pišta vydává povely. Uši se mezitím opékají nad ohněm. Jsou celé černé. To se na něm opálily štětiny. Dopekli. Pišta rozdává dětem uši a nabádá je, aby hlasitě mlaskaly a volaly, jakou dobrou delikatesu jim táta připravil. Děti se tedy dali do uší. „Dado, však tam není žádné maso, jen samá kůže a chrupavka. Fuj!“ zlobí se nejstarší synek. „Mlč, jez a hlasitě mlaskej.“ Všichni se tedy pustili do jídla. Pišta uši osolil, na chleba máznul hořčici a už je tu koncert mlaskajících úst. „Joj Devla, takovou dobrůtku jsem už dlouho nejedla. To je delikatesa. Ostatní nám můžou jenom závidět!“ vykřikuje mezi sousty Pištova máma, která prokoukla jeho hru.

Za chvíli upoutali pozornost celé osady. „Co máte tak dobrého?“ ptají se sousedi, kteří si mezitím upekli maso. „Joj, delikatesu, to jste ještě nejedli! Takovou dobrůtku nám Pišta přinesl. Mňam, mňam.“  Pištova máma se chlubí, jak má šikovného syna. „Dejte nám taky ochutnat,“ pochtívají sousedé. Pišta ale dělá drahoty. „O takovou delikatesu se mám dělit s ostatními? Ani jedno ucho. Kdepak!“  „Nebuď lakomý, dej nám ochutnat,“ žadoní sousedé. „Tak dobrá,“ podvolí se Pišta. „Ale něco za něco, Vy mi dáte každý ze svého masa. Pak dostanete mou delikatesu.“ Sousedé běží ozlomkrky do svých kherů a nesou Pištovi maso. Pišta jim dá každému po jednom prasečím uchu. Delikatesa, říkají všichni. Pišta se v duchu usmívá, jak na ně vyzrál. Já vám dám, posmívat se mi! Jsem sice chudý jako kostelní myš, ale bystrosti mám v sobě, že bych ji mohl rozdávat. Dojedli poslední prasečí ucho, Pišta honem schoval maso, které vyměnil. Přidal se k ostatním a všichni si vyprávěli příhody ze života a pak společně s plnými žaludky usnuli u dohasínajícího ohně.

Tak je zastihlo i ranní sluníčko a nestačilo se divit. Ti Romové se ale včera opálili. Mají úplně černé pusy. „Ty jsi černý, cha, cha“ smál se malý Jurko svému bratrovi, který se společně s ním probudil. Po chvíli jejich smích probudil i ostatní. „Ty jsi černý!“ – „Kalo, černý“ Všichni si navzájem na sebe ukazovali a smáli se. „Podívej, Pišto, jak nás ta tvoje delikatesa obarvila!“ – „To jsme se poměli! Juj.“ Pišta se radoval s ostatními. Proč by ne? Už se těšil, jak si nasolí maso koupené za prasečí uši a naloží do láku. „To se budete, Romale, divit, jakou delikatesu ochutnáte za dva týdny, až ji vyudím! Připravte si penízky. Zadarmo nikomu nic nedám!“

Podle vyprávění Drahomíry Tulejové ze Vsetína napsala Daniela Cincibusová