Šedý vlk mezi českými celebritami
Sagvan Tofi v písni Večírek zpívá: „Touhy
prchavýýýý jsou, sny nám do očííí lžou!“ Dovolím si tato nesmrtelná slova
lehce pozměnit k obrazu svému: „Filmy prchavýýýý jsou, jen nám do očííí
lžou!“ Alespoň já si to myslím.
Filmy mají kouzelnou moc. Dokáží člověka nadchnout, naplnit nadějí a optimismem. Tyto pocity jsou nejintenzivnější během sledování onoho úžasného snímku a několik minut po něm. A tento efekt „Může se to stát i vám“ vydrží ještě pár dní. Miluji to a nenávidím. Nejvíce u romantických příběhů – v nich hlavní hrdina, na první pohled sympatický outsider/hlavní hrdinka, na první pohled krásný outsider, miluje Tu Pravou – Toho Pravého. Tak např. on je nenápadný, leč bystrý student americké high school, přivydělávající si v místním bistru. Ona je nápadná, krásná, inteligentní a všemi kluky obletovaná studentka stejné školy. A chodí s kapitánem fotbalového týmu. Náš nenápadný, leč bystrý student (říkejme mu Kevin) onu nenápadnou, krásnou, inteligentní a všemi kluky obletovanou studentku (říkejme
jí Kelly) miluje, ale netroufá si. Jak to probíhá? Nejprve náhodné setkání
(nejlépe v bistru, kde on pracuje), poté jeho nesmělé pozvání na rande (a úspěšné!), dále první schůzka (Kevin je nešikovný, ale Kelly to přijde roztomilé), po které vše vypadá skvěle. Pak zádrhel v podobě přítele – kapitána fotbalového týmu Brada, rozmíška mezi Kevinem a Kelly. Následuje oboustranné truchlení a smutné dívání se z okna. A pak už to letí. Kevinovo vyhecování se na poslední chvíli a následné spontánní vyznání lásky (nejlépe na závěrečném maturitním plesu) a… happy end! A takových zápletek jsou desítky – průběh zůstává, místo děje se mění. A my znovu a znovu ochotně podléháme pomíjivému pocitu, že to samé… se může stát i nám. Ale dokážete si to představit v realitě? Já ne. Důvod č. 1 – smutné dívání se z okna vás uvrhne do ještě větší deprese. Důvod č. 2 – představa, že vyznám holce lásku na posledním plesu, ta se mi radostí vrhne do náruče a všichni lidé okolo začnou spontánně tleskat, je smutně nepravděpodobná (kdo to může vyvrátit, nechť mě kontaktuje na můj mail).
Anebo srovnání filmového a reálného policisty. Filmový polda bývá ztělesněním drsňáctví, neomalenosti, neoholenosti a nemluvnosti. Většinou žije sám v nevzhledném bytě, pozdě platí nájem a v jeho lednici vždy najdeme dietní Colu.
Je rozvedený, ale svou exxmanželku stále miluje. Kašle na zákony a předpisy, své případy řeší přímočaře a s nikým se nemaže. Nadřízený na něj neustále řve, ale přesto by se bez něj neobešel („Zatraceně, Jacku, měls jasný pokyny – měls počkat na posily!Ne vpadnout dovnitř a všechny postřílet! Kdybys nebyl můj nejlepší muž, dávno s tebou vymetu dveře!“). A v neposlední řadě – americký polda musí vždy odevzdat odznak – a pátrá na vlastní pěst.
Dokážete si takhle představit jeho českého kolegu? Nevím, v jakých bytech žijí tuzemští strážci zákona, ale Diet Coke v lednici těžko najdete. Je svázán zákony
a předpisy, kriminální činy rozplétá zdlouhavě a stěží se rozhodne zlikvidovat bombu sám, aniž by počkal na příjezd pyrotechniků.
A větu „Tak hele, Nováku, jestli mi neřekneš, kams schoval ty prachy, tak ti utrhnu hlavu a narvu ti ji do prdele!“ od detektiva Svobody asi taky neuslyšíme.
Což je škoda. Každopádně co říci závěrem? Třeba se vaše sny díky sledování filmů splní. Třeba taky jednou budete Kevinem či Kelly, třeba taky jednou deaktivujete výbušninu přestřižením modrého drátu. Já ale zkusím překonat svou lenost a dráhu svého života si postavím sám. Teď už ale musím končit – na Primě za chvíli dávají Lásku přes internet….
Martin Havelka
