Byla jednou jedna Starší Paní, která bydlela v pokoji pod střechou. Nebyla zase tak stará, ale někdy si připadala nejstarší na celém světě. Jednou v zimě k ní přiletěl Andílek.
Vzal to zprudka a trošku se bouchl do hlavy o okno. Starší Paní se podivila, co to vidí a okno otevřela, aby Andílek mohl dovnitř (bylo to ve starém domě, takže měl dvojitá okna – když jedno otevřete, pořád máte ještě jedno zavřené. Mezi okny je volný prostor, kam si můžete něco dát – někteří lidé si tam třeba dávají deku).
„Copak tady děláš?“ zeptala se Andílka.
„Já jsem posel“, odpověděl a potřásal kudrnatou hlavičkou, aby se mu přestala točit.
„ A kdo tě sem poslal?“, ptá se Starší Paní,
„Virgin Mary“, řekl Andílek – protože to bylo v Americe.
Sněžilo, ale skoro nahatý Andílek vypadal v pohodě. Protože to bylo v Americe, byl černoch – měl krásnou zlatavou barvu, která Starší Paní připomněla rum – napadlo ji, že Andílek je možná původně z Jamajky. Uctivě se zlehka dotkla prstem jeho hnědého ramínka – bylo krásně teploučké a Andílek byl podle všeho skutečný, takže ho pozvala: „Tak pojď dovnitř“.
Andílek vlezl do pokoje - dával si přitom pozor na svoje chundelatá křidýlka, aby se mu v okně nešprajcly. V pokoji bylo plno krámů a ne moc uklizeno, „ to je ale nepořádnice“, pomyslel si, sedl si na kovovou postel, houpal hnědýma nožičkama a kriticky vytahoval obočíčko: „Bydlíš tu sama?“ „Jo“, řekla Starší Paní.
„To jako nikoho nemáš?“ Starší Paní se zamyslela: „Ani ne“, řekla pak, „proč?“
Andílek pokračoval – „třeba nějaký dítě? Nebo nějaký zvíře?“ - pak si vzpomněl, že to říkala jedna holčička v jednom filmu a trošku se zastyděl.
„Mám Psa“, prohlásila Starší Paní a ukázala pod skříň na malého podvraťáka s bílýma chlupama, který se tam klepal strachem, protože měl trauma z dětství a bál se skoro všeho, a nadpřirozená bytost v něm vzbuzovala hrůzu přímo pekelnou (ale pan veterinář ho jednou pochválil, že má hezké zuby ).
„Chceš bonbón?“ Starší Paní nabídla Andílkovi hašlerku.
“Jo“, řekl a žena mu byla hned sympatičtější – lidé většinou od andělů jenom něco chtějí a zapomínají, že i nebeské bytosti mají city.
„Ty máš pro mě vážně poselství od Panenky Marie?“, divila se.
„No“, řekl Andílek. „A co to je?“ Andílek strčil bombós za škraň: „Dárek“ řekl a podal jí malou krabičku, převázanou zlatou mašličkou.
„Co v tom je?“ optala se Starší Paní ostražitě, „nevím“, řekl Andílek a pomyslel si, že lidé nevěří ani Darům Božím - má ho ta ženská za mudžáhedína, co jí přinesl bombu?
„A proč Panenka Marie posílá dárek zrovna mě?“ chtěla vědět dál.
„To já nevím“ - Andílek už byl trochu naštvaný, „prostě si to vem“. Napadlo ho, že měl tu věc prostě hodit do pokoje, když baba otevřela okno – a bylo by. Rozhodl se opět získat převahu jako koneckonců nebeská bytost:
„Ty nejsi v práci?“
„ Ne,“ řekla Starší Paní, „já nepracuju“.
„ A proč ne?“, zajímal se Andílek.
Starší Paní byla chvíli zticha - „ Já jsem hrozně líná“, řekla pak s přesvědčením. To Andílka zaujalo – ještě nikdy nepřinesl dárek od Panny Marie línému člověkovi – přece v potu tváře budeš jísti chléb, atd.atd.,Genesis 3:17-19 … známe to všichni – takže co v tom balíku jako je?
„Tak to rozbal“, navrhl. „Tak jo“, souhlasila Starší Paní a rozvázala mašličku.
Bohdana Šobáňová
