Peklo bez roucha

Nemocnice, místo kam chodíme stonat, místo kde se rodíme (někteří z nás), místo kde umíráme (někteří z nás) a místo, kde žijeme (někteří z nás).......  

Tak ta naše se jmenuje špitál a oddělení peklo,peklíčko.:)

Vrchní sestra Tropická bouře, zdůvodňovat její pro nás pracovní pojmenování snad nemusím,     bystrému rychle dojde. Primář, ten který ty pekelníky řídí prostě jen Šéf-Velký šéf, protože má přes dva metry a nějaké to kilo na víc a hlavně úžasné bílé kšandy či šle,jak chcete a my mu je všechny závidíme:)a úplně nejvíc srdce na správném místě. Bodejť je to v širém okolí jediný mužský na tlupu čertic.

Vítejte v pekle........

Na první pohled normální kousek povrchu zemského a na druhý?!

Ta chodba!!!!!!

Určitě by z ní měli radost všichni atleti,kteří dělají ,,stovku“ či management malého letiště někde na ostrovech v Indonésii. Mám to spočítané,134 kroků od severu k jihu. A že můj krok není ledabylý a ledajaký .Na ní se naučíte vážit každého kroku a po dvanácti hodinovém běhání v lepším případě prohlásím:,,mám nohy jak konve“ a v horším ,,že nemám nohy“,tak to někdy bolí. A někdy zase svěží běhám od severu k jihu a zas zpátky,to když mě chytne můj hyperaktivní syndrom ze vší té pekelné krásy a nadělení :-))

Dalším objektem sledování a práce nám udávání jsou pacienti.

Říkáme jim různě.

Pacoši, klienti, lidičky,o večky, duše zbloudilé, zlobidla, záškodníci, škodiči a mnohá další. Seznam by to byl vskutku dlouhý a netřeba se jím zabývat, nechť každý sám posoudí v následujících událostech, příhodách a trápeních.

Těch duší máme padesát. Duše, které zestárly a peklo je jím mnohdy posledním domovem. Duše, které ztratily osobnost, nehýbou se, jsou velkými dětmi, anebo je prostě jen rodina nechce, protože pro ně už není místo a čekají až půjdou dál. Duše, které dokážou člověka nabít, ale i ubít. Smát se,plakat,pohladit i jednu nám vrazit.................

Vlasta Poklopová