Od útlého
mládí, co mi paměť sahá, jsem od mé maminky slyšela: „hlavně se nevdávej brzy,
na to je času dost a na těhotenství teprve, užívej, studuj, cestuj, dokud jsi
mladá!“
Nutno podotknout, že jsem neměla pražádné tendence a touhy se vdávat a usadit, i když jsem v té době sladkých 18ti let měla vážnou známost. Chtěla jsem totiž cestovat, poznávat nové lidi a svět. Jenže se ukázalo, že můj milý bohužel moji myšlenku nesdílí a on se tedy usadit a mít děti chce a pokud možno hned (a to byl starší o pouhé 3 roky). Když to vezmu zkratkou, tak jsem nakonec odjela do Anglie v mých 20 letech sama. Už se naše cesty znovu nezkřížily, i když jsme v to tak jaksi oba doufali pár let, ale teď s odstupem času vidím že to bylo jen a jen dobře. A to proto, že je to nyní měsíc co můj bývalý přítel nastoupil výkon trestu za loupežné přepadení. Nevím samozřejmě jak by to dopadlo, kdybychom zůstali spolu a měli kupu dětí, jestli by se na tu „šikmou plochu“ dostal tak jako tak, anebo bychom žili šťastně až do smrti, ale stalo se.
Paradox, že?
Já tedy víceméně úspěšně budovala „kariéru“ v Anglii následujících 7 let, ale stejně jsem se nakonec vrátila zpět. Jednak kvůli rodině, ale také proto, že jsem jaksi nemohla natrefit na toho správného chlapa a bylo mi prostě moc smutno samé samotinké. Po zkušenosti, kdy jsem žila 3 roky s mužem, ze kterého se nakonec vyklubal slabošský násilnický pitomec (alkohol milující je jen třešnička na pomyslném dortu), posléze asi dvěma, třemi horšími a horšími vztahy, jsem se tedy zklamaná vrátila, že snad jednou i já nakonec najdu. Já jsem totiž člověk, který patří do páru a pokud toho druhého do páru nemá, tak je prostě nešťastný. Ale po předchozích zkušenostech jsem se nakonec zařekla, že už žádné kompromisy! Jakmile to začne skřípat, tak rychle pryč, jen ať si už proboha nenatluču znovu nos! Zkrátím to-už jsou to dva krásné, spokojené roky co jsem toho správného parťáka přece jen našla. Před pár měsíci mě požádal o ruku, takže by se mé štěstí mohlo zdát snad už dokonalé, bohužel… V současné chvíli se již skoro rok pokoušíme o miminko a stále nám příroda ukazuje svou odvrácenou tvář. Vzpomínám na bezesné noci, kdy jsem doufala, že NEJSEM těhotná a dnes? Bezpočet bezesných nocí, kdy se úpěnlivě modlím, abych už konečně zjistila, že JSEM těhotná.
Paradox, že?
Lucie Skulilová
