Osobní rekordy řidičů autobusu

Někdo to jistě také zažil. Jedete ráno autobusem do školy, do práce a nebo jen tak na nákupy. Už brzké vstávání vás zaručeně rozčílilo a za volantem sedí nerudný pan řidič.

Kdyby po vás jen hodil znuděný pohled, tak se vlastně až tak nic zvláštního nestane, je to přeci jen běžná věc, ale občas se po cestě stávají věci, nad kterými zůstává rozum stát…

Každý všední den dojíždím do školy autobusem, který směřuje z jednoho okresního do krajského města. Pravidelně přijíždí o deset minut později a většinou je (i přes to, že je teprve v půli cesty) notně zaplněný. Běžná cesta probíhá tak, že šťastlivci urvou poslední volná místa a zbytek si svou půlhodinu prostě odstojí. Jenže několikrát se běžné cestování stalo poněkud zvláštním.

Nastupuji do autobusu a všichni přede mnou si sundávají z ramen batohy a odnáší je v ruce. Platím řidiči jízdenku a on, jakoby ledabyle a beze slova, mávne rukou, ať jako taky sundám batoh. Dobře, říkám si, pan řidič má asi strach, abychom nezavadili batohy o sedadla. Jenže věřte, že s igelitkou plnou oblečení na tělocvik v jedné ruce, batohem zatěžkaným učebnicemi pro gymnázia v druhé a peněženkou křečovitě sevřenou mezi dvěma prsty, se špatně prochází úzkou uličkou. A o ty sedadla samozřejmě stejně zavadíte. Kousek za mnou se prodrala kamarádka a s nevěřícím výrazem pravila, že se ten řidič asi zbláznil. Když si totiž chtěla nejdřív zastrčit jízdenku do peněženky a až pak si sundat batoh, pan řidič (s vizáží celkem milého důchodce) jí začal tahat za ucho batohu a doslova jí ho rval ze zad.

To, co se dělo po příjezdu do sousedního městečka nás opravdu „dorazilo“. Pan řidič asi chtěl překonat nějaký podnikový rekord v počtu převezených lidí. Do uličky doslova nadupal moře dalších cestujících. Ovšem když si nějací kluci stoupli na schody, tak vitální řidič vyskočil ze svého sedadla, okolo autobusu doběhl až k zadním dveřím a kluky, po větě: „Jestli se vám něco nelíbí, tak si můžete klidně vystoupit,“ hnal do uličky (kdyby je tam nechal, mohl mít rekord větší ještě tak o 4 pasažéry). Pokud by se to stalo jednou, tak to každý přejde, ale za několik týdnů se to opakovalo. Věty typu: „Vlezte víc dozadu, tam vidím ještě místo,“ nebo „Stoupněte si dva k sobě zádama, se přece musíte zmáčknout ne?“ se staly běžným doprovodem našich cest. To, že chudák kamarádka musí stát až u „zadní pětky“ na schodu a nad hlavou má jen asi pět centimetrů místa (díky stavu našich silnic měla brzy na hlavě pořádnou bouli), ho příliš nezajímalo, hlavně, že vepředu se vejde ještě pár lidí navíc. Kdyby to byl jediný autobus jedoucí z městečka, tak každý pochopí, že se tam nějak vejít prostě musíme, ale za pět minut po tom „našem“ odjíždí další dva autobusy, ve kterých si většinou všichni sednou a nikdo nemusí ani stát.

A tak Vám, pane řidiči, přejeme spousty úspěchů v překonávání nových a nových rekordů. Doufáme, že na té naší lince na Vysočině padl minimálně republikový rekord v počtu převážených lidí v jednom autobuse a těšíme se na další shledání s Vámi.

Lenka Kružíková