Obsese na druhou aneb chorobná věrnost mrtvému

Pokud dokážete odhalit svou obsesi, není ještě vyhráno. Někdy se totiž hlavní obsesí může stát strach, že ztratíte svou původní obsesi. Takže následně jako jediné možné východisko zastavit neustálý tok utkvělých představ je buď naučit se bezmyšlenkového stavu pomocí meditace a nebo si vystřelit mozek z hlavy. Na to první nemám vůli, na to druhé odvahu. Takže co teď?

Řekněme, že máte partnera, váš vztah není ideální, ale milujete ho. A on pak umře. A roky plynou a vy ho pořád milujete. No, to by nebylo až tak nepochopitelné. Člověk potřebuje čas na vstřebání. Neboli čas všechny rány zahojí, že. Jenže tohle není ten případ. Takové to: "navždy ho budu mít v srdci, ale už jsem se s tím smířila a jede se dál". Ne. Vy se chováte jakoby ten člověk měl každou chvíli přijít domu. Takže kupujete jeho oblíbené potraviny, myjete si vlasy častěji víc než by bylo nutné z čistě hygienického hlediska, a na každý pokus o začátek nového vztahu reagujete útěkem.

No budiž.

Ale co když si uvědomíte, jak nelogické je vaše počínání a přesto se bráníte změně? Víte, že kdybyste dostali šanci přestat toho člověka milovat, tak odmítnete. Protože byste najednou ztratili svoji identitu a životní náplň. Zkrátka nedokážete se vzdát svého utrpení.

Je to jenom smutné nebo nastal čas vyhledat odbornou pomoc?

A co když ten člověk není mrtvý, ale žije jen o pár ulic dál. Nebylo by to ještě smutnější?

Ema Marini