Občan spící, procitnuvší

Český génius a vlastenec Jára Cimrman uměl vyřešit spoustu věcí a to velmi originálním způsobem. Bylo by zajímavé vědět, jestli někdy přemýšlel o možnostech politického systému ve státě. Myslím si, že tak jak to funguje u nás nyní, s tím by chtěl určitě něco dělat. On, bystrá hlava, vynálezce by něco nového určitě vymyslel. Nemám v úmyslu přemýšlet jeho jménem. Nemám na to jeho IQ ani jeho fantazijní vynalézavost.

Každopádně již delší čas se zaobírám myšlenkou, jak se vymanit z takové skličující beznaděje, která mne tíží. Sametová revoluce byla pro mne velice vzrušujícím a povzbudivým bodem v mém životě a byl jsem plný očekávání, co bude dál. Myslel jsem, že těmi zvonícími klíči odemkneme bránu k nové cestě jdoucí za demokracií a svobodou. Čas ubíhal, u moci se střídaly politické strany z obou křídel politického spektra a já byl pozorovatelem. Ano pozorovatelem, protože když jsem jednou za čtyři roky vhodil hlasovací lístky do urny, mohl jsem už jenom pozorovat. A k pozorování toho bylo za těch 20 let mnoho.

K vidění byl rozpad Československa, narůstající dluh země, koaliční čachry politických stran,  nesčetné korupční aféry politiků, neprůhledné financování politických stran, rozhodování proti vůli občanů, ovládnutí médií cizím kapitálem, prorůstání organizovaného zločinu do státní správy a mohlo by se pokračovat dále. K tomu nám ale stačí kliknout ve vyhledávači. Za tu dobu se číše opravdu naplnila po okraj a já byl v beznadějné situaci. Ptal jsem se sám sebe, jestli mým údělem je zůstat navždy pozorovatelem, nebo jestli existuje i jiná možnost. Jestli já, řadový občan, mohu ovlivnit běh věcí společných jinak než jednou za čtyři roky vhozením volebních lístků do urny.

Světe div se, pomohla mi k tomu naše ústava. Jaké bylo moje překvapení, když jsem četl text naší ústavy a tam stálo: „My, občané České republiky……“ jak hrdě to zní, jsem si v duchu říkal a četl jsem dál: „Lid je zdrojem veškeré státní moci…..“ tady jsem se zarazil, nicméně jsem pokračoval ve čtení a už následující věta rozjasnila mou soustředěnou tvář:“ Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo“. Tato věta ve mně vyvolala pocit, že bych mohl vyléčit svou tíseň.

Začaly mi v hlavě naskakovat otázky, ve kterých bylo na začátku každé to pověstné slůvko „proč“, kdy malé dítě se ptá až do omrzení a rodič se snaží odpovídat co nejdéle.

Proč nemohu nic změnit, když já, občan, jsem ten mocný? Proč musím jen přihlížet v období mezi volbami, když se mi něco nelíbí? Proč politici mohou rozhodovat proti mé vůli, když já, občan, jsem jim propůjčil mandát pro rozhodování? Proč je nemůžu odvolat, když se zpronevěří svému poslání? Proč nemohu žádat změny, opravy rozhodnutí  politiků, když si myslím, že jejich rozhodnutí není v zájmu všech občanů? Proč, proč, proč a proč………..v minulém totalitním režimu by na to měli jednoduchou odpověď:“neptej se a natírej plot“, jak zpívá Jaroslav Hutka ve své písni.

Ale jak je to v naší mladé demokracii? Proč se vtírá do mé mysli vysvětlení, že vládnoucí politici nemají zájem odpovídat na takové otázky? Oslabili tím svou současnou moc. Oni dostali ode mne pověření ve volbách a oni rozhodují. Oni jsou ti vyvolení na čtyři roky a po nás potopa. Zajistit si postavení v elitní společnosti, stát se nepostižitelným, nahromadit dost peněz pro klidný život na úrovni, toto je moje dvacetiletá zkušenost pozorovatele z chování našich zástupců – politiků. Proč by se tedy těchto výhod měli zbavovat, tím že mi umožní, abych je kontroloval?

A teď mne napadá jedna absurdita. Já, občan České republiky, jsoucí zdrojem veškeré státní moci, mající právo vykonávat tuto moc i přímo, jsem propůjčil na určitou dobu svému zástupci tuto moc, a přes tato moje svrchovaná práva, nemám žádnou zákonnou  možnost, abych mohl politika – zástupce kontrolovat nebo odvolat. Není toto všechno absurdní?

Nevěřím tomu, že na tuto otázku by odpověděli naši politici stejně jako major Těrazky z románu Černí baroni. Politici  totiž vědí, co by bylo, kdyby…… Ví to i řadový občan?

Jára Cimrman, ten by se podivil nad tím, že text naší ústavy nějak není naplňován tím naším současným  děním ve společnosti a určitě by s tím začal něco dělat. Na něj se ale občan už obracet nemůže.

Ale na koho se má obrátit? Má se na koho obrátit? Není v tom sám? O tom snad někdy příště.

Ladislav Štítkovec