O útoku ve Žďáru jsem se poprvé dozvěděl z rádia, které nám hrálo v práci, přibližně těmito slovy :"Ve škole ve Žďáru nad Sázavou došlo k násilnému útoku, byla povolána zásahová jednotka, víc nevíme."
Teda žít Karel Čapek, tak dojde k násilnému útoku ještě v redakci, protože tohle je zpráva na prd. Skoro nic v není a rodiče žáků té školy z ní museli šílet hrůzou a ve snaze ochránit své dítě, nebo se alespoň dozvědět jestli je v pořádku v čemž jim bránila policie.
Nepopírám, že to byla tragédie a že se kluk zachoval jako hrdina - čest jeho památce, ale vadí mi jak se média v podobných tragédiích doslova rochní - teď se budu bát otevřít onu pověstnou konzervu.
Už od Columbine mi hlavou běží jedna otázka "Jaký dobrý skutek, který by byl v jejich silách, by Eric Harris a Dylan Klebold museli vykonat aby měli stejnou publicitu jako v případě masakru?" Nejspíše takový neexistuje, protože eradikovat AIDS není v silách dvou kluků.
Myslím si, že média podobné tragédie nepřímo vyvolávají, protože když nějaký chrchel plovoucí v toaletní míse života spáchá masakr, tak snadno dostane patnáct minut slávy, což navede k témuž ostatní chrchle toužící po svých patnácti minutách slávy. A neříkám, že média takové události vyvolávají přímo (třeba, že žďárské vražedkyni nahradili léky za placebo) jen aby měla senzaci, protože nemám důkazy.
Proč není více zpráv o novodobých Mircích Dušínech, nebo přímé přenosy z udílení Zlaté Janského plakety abychom věděli, že je svět pořád dobré místo k žití.
Takže média, o tragédiích informujte, ale nerochněte se v nich a víc Mirků Dušínů.
Jaroslav Kotlaba
