Je září 2013. Zamotala jsem se do finančních problémů a nemám práci. Rozhodla jsem se dělat cokoliv, jen aby mé dluhy nepokračovaly. A začala jsem přijímat různé drobné brigády.
Člověk se tak ocitá na různých místech a poznává zcela nová zákulisí převážně velkých firem. Je to zajímavá škola života.
Jsem v obrovské hale, polygrafického závodu. V příměstské oblasti, kde není nic jiného, než jen obrovské sklady a haly. Autobus mě sem odvezl, ani nevím, jak se ta vesnice jmenuje. Dostala jsem instrukce jet autobusem tím a tím, do zastávky té a té. A tam se hlásit u toho a toho.
Vkládáme do časopisů prospekty. Celý den. Je to směna na 12 hodin. Agentura mne informovala o možnostech výdělku, počítaného na úkol. Prý od 50,- kč do 100,- kč na hodinu, dle výkonu. Při střízlivém odhadu svých sil se držím průměru a počítám se 700,- kč minimem, s nadějí v duši s výdělkem vyšším. Jsem manuelně zručná, šikovná a pracuji rychle. Jsem motivována potřebou vydělat si. Nemám momentálně v hlavě nic jiného, než „cash“- tedy hotovost a „prachy“.
Hala je plná lidí, převážně dělnická třída se vším všudy. Mezi nimi nějací studenti, kterým ještě nezačala VŠ, nejen mladý černoch se sluchátky si poslouchá hudbu a má svůj svět. V hale je ohromný rámus od strojů, stejně jako se ozývají hádky dělnických manažerů a mistrů, případně jejich řev na nějakého studenta, který je dráždí svojí svobodou. Po několika hodinách práce se mi oči už míhají a soustředěnost mizí. Připadnu si jako dělnice z čínských továren, které znám z filmů. Hluk, rej a obrovské množství pracujících lidí, kteří spolu nemluví a jen si hledí své práce, na pásu nebo vedle něj.
Na displeji nám podle přiděleného kódu ukazují, jak si vedeme se svojí prací. Jsem mezi nejrychlejšími. S počtem kusů na špičce celkem. Dělá mi to dobře, snažím se si tu vydělat a mám silnou motivaci. Po několika hodinách se dozvídám pravdu o financích a tím moje motivace a tempo klesají a padají. Přestává být reálné cokoliv, co mělo být spíše jen jako nejnižší možná sazba. Vše bylo jen nějaký divný podvod. Nalákali nás sem na něco jiného, než pak bylo oznámeno.
Za 12 hodin práce se třemi 15 minutovými přestávkami a opravdu rychlým tempem si odnáším 400,- korun českých. Zase myslím na čínské továrny a vykořisťovatele. Ti pomalejší, a těch byla naprostá většina, si vydělali za 12 hodin 200,- - 300,- korun českých.
Na další dny směny ruším.
Přemýšlím o lidské motivaci, proč ti lidé zůstávají, asi si hodně nevěří, možná nic neumí. Možná si myslí, že nic neumí. Já vím, že umím mimo jiné zkoušet a hledat, nebát se takovýhle změn. Pořád něco hledám a tímto nuceným putováním se k „tomu něčemu“ přibližuji. Ti lidé tam chodí, i když nemají šanci vydělat průměrný nebo jen trochu důstojný a minimální plat.
V továrně mzda není nastavena k reálným fyziologickým a fyzikálním možnostem. Dojít pro časopisy, dojít pro letáky, otevřít časopisy, vkládat letáky, vlepit potřebnou výplň, přitlačit, odnést zpracované časopisy, docela daleko na pás, otáčet stránky a přitom ještě stačit dýchat. Mzda za úkol je nastavena pro roboty a ne pro lidi. Pro zoufalé lidi, co udělají pro 2 - 3 stovky cokoliv.
Přemýšlím, jak moc je demotivující, nemít šanci. Ve všem.
Je 21. Století, jsme uprostřed Evropy, i přes krizi jsme vyspělý stát. Ale proniknulo nám sem hrubé vykořisťování. Možná se zde krizí zase jen znovu rozvinulo. Nevím. Nikdy jsem posledních 20 let v takovéto továrně nepracovala a s tímto se nikde nesetkala.
Při výplatě svých vydřených 400,- kč za 12 hodin je mi řečeno, že jsem si vydělala hodně peněz! A že je to vlastně moje chyba, že jsem odešla. Že příště bych už to uměla. Příště bych asi mohla překonat fyzikální zákony. A pro časopisy si lítat místo v mém případě téměř běhat, své ruce bych přehodila na rychlostní robotní stupeň 5, a dech bych nahodila na autopilota, místo běžného lidského dýchání. Pak bych si možná mohla vydělat ještě mnohem víc peněz! Třeba dokonce 450,- korun!
Navíc příště by také zase byla jiná práce, balení časopisů do folie např. Tedy opět od začátku a bez šance.
Pravé otrokářské vykořisťování, o kterém jsem neměla ani tušení. A docela ostuda země, kam jsme to klesli, co je u nás legální.
Lucie Pařezová
