Než jsem se vzbudila

Je noc. Teplá  a vlahá. Je slyšet jen šplouchání. Tiché.Na břehu oceánu stojí dívka. Zaklání hlavu a dívá se na nebe.

Poslouchá oceán a přemítá o tom,jak jsou hvězdy nedostupné.
Má dlouhé,bílé šaty a šíji jí zakrývají tmavé,dlouhé vlasy.
Stojí tam jen tak-bosa,s prázdnýma rukama.
Zdvihne je k nebi astoupne si na špičky.Dlaně směřují vzhůru.Nedýchá.Má zavřené oči.Čeká.
Po chvíli hlavu skloní a ruce svěsí dolů.
Podívá se na hladinu.Tichou a klidnou.Houpají se na ní hvězdy.
Dívku napadne,že nejsou tak nedostupné.Svleče si šaty a přistoupí blíže ke břehu.
Špičku pravé nohy ponoří do vody,aby okusila,zda její touha vznášet se mezi hvězdami je silnější,než teplota vody. Je příliš chladná.
Ještě jednou pohlédne směrem k noční obloze.....na hladinu........a rozhodne se.
Něco jí říká,že to,co hledá,najde právě tady. Neví,co to je,ale ví,že až to uvidí,pozná to.
Také ví,že dnes jí budou hvězdy dostupné.Bude se mezi nimi vznášet na hladině stejně tak,jako by mezi nimi plula ve vesmíru.
Uvědomuje si,že tuhle chvíli musí využít........co kdyby přišly mraky?
"Nemohu se hvězd dotknout doopravdy,ale je mi umožněno mít je tady,na zemi. A nebe mi přeje."
Vstoupí do vody a pomalými kroky se blíží ke svému cíli.
Zavře oči a cítí,jak jí voda chladí kolena....boky....pas a jak se hladiny dotýká už jen bříšky prstů.Pokrčí nohy a ponoří se celá.
Plave pod vodou,stále do větší hloubky.....voda je stále chladnější,ale dívka se urputnou silou snaží plavat stále hlouběji.....cítí,že to co hledá,ji volá.
Musí překonat velký odpor vody,táhne ji to zpět k hladině,jako by oceán nechtěl své tajemství dívce svěřit.
Její bílé tělo se v té tmě vyjímá....rozpuštěné vlasy,jako háďata,plazí se v prostoru kolem její hlavy.Vypadá trochu jako Medúza.
Spatří malé světýlko.
"Co je to? Tady,v té hloubce?" Diví se.
Tuší,že oceán skrývá něco,co hledají VŠICHNI. Všichni lidé.
NĚCO,co zachrání tento Svět.
Někdo to vnímá možná jako zlato,kterým každý každému zaplatí a bude dobře.....jiný myslí na převratný,nevídaný objev....a někdo,jako dívka tuší,že to není nic z těchto věcí.NIC takového."Ale nemám ponětí co.Poznám to.Určitě.Vím to." Říká si a usilovně se snaží přiblížit k onomu světýlku.
V tom okamžiku spíš ucítí, než uvidí jakousi díru v prostoru té masy vody. Je to vlastně jen malý, ale široce lemovaný měkký otvor.
Vnoří dovnitř ruku - s mírnou obavou - ale cítí, že je to na ní....nenašla to přeci zbytečně.
Otvor je uvnitř tak měkký a teplý...dívka cosi nahmatá a vytáhne ven.
Zůstane užaslá. "Tohle? Hledala jsem tohle?" A kouká na malou hadrovou panenku v růžových šatečkách. "Tohle, že má zachránit Svět? To se mi všichni vysmějí." Posmutní. Vypluje nad hladinu, panenku svírá pevně v ruce.
Splývá na zádech a pozoruje hvězdy nad sebou.
"....takhle tady na nich teď ležím...." představuje si. A právě v tom okamžiku si uvědomí, že v té nezměrné hloubce, v tom malém teplém otvoru našla PRAVDU. Pravdu, v podobě nevinnosti, lásky a čistoty v podobě dětské hračky, s kterou si hraje malé bezelstné dítě. Pravdu v podobě malé panenky.
To je to, co hledají všichni lidé....dívka je dojatá....vlastně cítí jen hluboké ticho a klid a ...... to je to štěstí.
Vystoupí z oceánu, zdvihne své šaty z písku.....pohlédne na oblohu a s panenkou přitisknutou k srdci odchází.....stopy jemně zahladí vítr....ONA VÍ......

Rena Jonanková