Neumím tančit po špičkách

Soustředěným,  pomalými pohyby hrabu listí. Naháním je po dvoře, neposlušně  poletující. Snažím se vytvořit hromádku. Rozpustile hravý vítr následně moji snahu svou destrukcí dokoná. Nedbám. Zametám. Sním…

V hlavě mně zní mužské hlasy zpívající o dívce jménem Emily. Pro Emily, ať je kdekoliv, název zní spíše jako věnování. Báseň o snu obtisknutém do organdýny, zahaleném do krinolíny barvy kouřové burgundské pohladí. Probouzí mou obrazotvornost. A namísto Emily s vlasy barvy medu se objevuje před mým duševním zrakem jiná postava. Žena, odsouzená k životu v malém městečku a k domácím pracím  a přece nezávislá. Emily píšící svých 1776 básní do imaginárního šuplíku. Vidím ji před sebou. Mihne se životem s vykasanou sukní. V pohybech snášejících se listů, v šumění větru, v kapkách deště, tam všude se prochází. Se zvědavě nakloněnou hlavou pozorně poslouchá. V alchymistickém tyglíku své duše smíchá všechny přinesené ingredience s odžívanou bolestí a výsledkem je verš. Imaginace s ní tančí, vleče ji temným lesem pohybností o sobě i o Bohu, vytírá dlouho nenavštěvované a nechtěné kouty. Naplněná a prázdná zároveň, hluboce zbožná a kacířská, klanící se životu, vzývá smrt. Neumí tančit po špičkách, ale ve své mysli nás bere na výlet do světa smutků i nadějí, do světa vonícího člověčenstvím a odevzdáním se lidskému údělu. Znovu a znovu se mně představa básnířky z amerického středozápadu proplétá s harmonickými tóny a zvukomalebnými slovy napsanými o století později. Plyne do malé soukromé zahradní symfonie zarámované zamračenou oblohou a zkrášlené všemi odstíny října. Jako bych našla ve spadaných listech poklad. 

Také neumím tančit po špičkách, psát vázané verše a skládat hudbu. Ale přesto jsem se něčím rozezněla. Vznáším se s lopatou a rýžovým smetákem nad terakotovými dlaždicemi a mám pocit, že mé sny mají také barvu burgundského vína. Chtěla bych jím připít  Emily, ať je kdekoliv.