Nesesmilníš

Milovala ho celým svým srdcem i duší. Když byla s ním, cítila se zbavená pout a znovu svobodná a silná. Otevřela dokořán okno jeho malé garsonky a nadechla se čerstvého vzduchu, který voněl letní rosou a čerstvě pokosenou trávou.

Oblékla si tenkou saténovou košilku a zatoužila se k němu na malou chviličku ještě přitulit a zastavit nemilosrdný čas. Naklonila se nad jeho mladé a krásné tělo a poslouchala, jak tiše oddychuje ve spánku. Její ruka se lehce dotkla jeho rtů a tiše zašeptala slůvko: "děkuji". Pak šla do malé kuchyňky připravit snídani.
Vůně toustů a čerstvé kávy ho probudila ze spánku. To už stála oblečená na chodbě a připravená k odchodu. Bylo půl šesté ráno. "Miláčku, uvidíme se v práci", zavolala za ním ještě do koupelny. Měla nejvyšší čas odejít. Pro jistotu, aby ji nikdo z domu nepoznal si nasadila černé brýle a zakryla si krásné blond vlasy do hedvábného šátku.
Začínal další pracovní den, který stráví péči o nemohoucí lidi upoutané na lůžko. Práce je to náročná fyzicky, ale i psychicky, ale za těch dvacet let co je tady si už zvykla. Lidé tady přicházeli a odcházeli. Jen na cestu odtud se vezou  zadním východem. Smutné, ale takový je život. Zvykla si na tuto práci, stejně jako na všechny životní bolesti, které otupily její citlivou duši.
Z myšlenek ji vytrhla ostrá bolest v podbřišku. Na chvíli se posadila, ale jakmile bolest polevila, běžela pro čisté povlečení do skladu.
Bylo odpoledne a ranní směna se chystala domů. Přišel i on. Jeden letmý polibek, plný strachu z prozrazení ji učinil šťastnou po celý zbytek dne. Založila do karet nové rozpisy léků a už se těšila domů, ke svým pěti dětem.
Blížila se k domu, který byl pro ni obrovskou tryznou manželského života. Na stavbě jejich rodičů, jim pomáhal před lety i její, tehdy nastávající manžel. Vetřel se do přízně přísného otce a jako katolík z dobré rodiny, byl pro ni ta nejlepší životní partie. Ta velká dvoupatrová budova se zahradou se pro ni nikdy nestala domovem, ale pouze zlatou klecí s mřížemi.
Ten svatební den, kdy jako zmanipulovaná loutka říká své "ano", již tisíckrát proklela.
Nikdy nemilovala toho bezcitného despotu, který ji zkazil celý život. Pod falešnou záminkou bohulibé poslušnosti tyranizuje nejen ji, ale také i jejich vlastní děti.
Vláda pevné ruky byla poznat i na psychice dětí. Nejmladší Eliška, se ještě do svých osmi let v noci počůrávala a Matýsek se stále zajíká v řeči. Nejstarší dceři Petře říká, za jejími zády, "ta lesba".
Její milované Petřičce, která je jen jiná než ostatní kamarádky, které už mají děti. Bojí se chlapců, protože má doma špatný vzor muže, řekla jí to jedna známá psycholožka. A přitom je tak krásná, ale velice tichá dívka.
Dvojčátka Jožínek a Maruška se budí uprostřed noci s nočními můrami. To si pak k nim musí sednout a vyprávět jim pohádku o ztracené hvězdičce, která bloudí na noční obloze.
Děti jsou pro ni to jediné štěstí, které ji manželství nadělilo. Bude je před ním bránit, ikdyby ji to mělo stát život.
Zase ta bolest v podbřišku. Probudilo ji něco mokrého na posteli. Byla to krev. Sanitka přijela do půl hodiny. Byla v devátém týdnu těhotenství, zpoždění přičítala blížící se menopauze.
Nechává mladou sestřičku v domnění, že ten záhadný mladík, který ji přinesl kytici růží, byl její syn.
Potratila jejich společné dítě. Teď už nemá opravdu nic, co by mu ještě mohla dát...


Uběhl týden a otec rodiny se vrátil z lázní. Časem i on pocítí nemohoucnost a beznaděj. Její volání bylo vyslyšeno. Už nebude muset ukrývat modřiny na obličeji pod hrubou vrstvou make-upu. S diagnózou roztroušené sklerózy sedmého stupně toho nebude už brzy schopen.
Do roka z něj bude úplný ležák. Nemoc vnikla do manželova života bez varování a nečekaně, jako blesk z jasného nebe. Ten, který je věrným služebníkem Páně, bude bez důvodu potrestán rukou osudu.
Neopustí ho, mohla by, až budou děti samostatné, ale neudělá to. Oddaná manželka mu poslouží i v nemoci. Ostatně, starat se o nemohoucí, byla také její práce.
Děti tatínka přivítaly a za chvíli odešly mlčky do pokoje. Otec zkontroloval prstem prach na skříni a spokojeně se usadil v pohodlném křesle. Když si uvědomila, že zapomněla vytřít podlahu v koupelně, její tělo polil náhlý nával potu a obě ruce se ji začaly jemně chvět. Doufala, že si toho teď večer už nevšimne.
Zůstali sami, nikdo se na nic nevyptává, nikdo nic nemluví, tíživé ticho přerušují jen kapky deště na oknech.
Večer je zase znásilněna. Nedává na sobě znát ani na chvíli sebemenší bolest. Jeho sebevědomí bylo posilněno, ještě není úplný kripl.
Usíná, schoulena do klubíčka, vedle nenáviděného  muže. Ve snu objímá toho, který ji miluje. Na její tváři je i ve spánku znát lehký úsměv.

Kamila Urbanová